Drobečková navigace

Úvod > Služby > Přečtěte si > Chaloupky naše buďte požehnány

Pověsti z Radslavic

uveřejněné ve sborníku „Chaloupky naše, buďte požehnány“ z roku 1945, na stranách 52-56

Co mi vyprávěl strýc Zlámalík

„Dobrý večer!“ Tak co, odpočíváte?“ volám na strýce Zlámalíka sedícího pod lipou na návsi.
„A tož tak trochu. Spát se mi ještě nechce – a dnes se venku dobře sedí – je teplý večer. Pojď, přisedni, beztoho nemáš nic pilného, trochu si popovídáme!“
Milerád přijímám strýcovo pozvání. Venkovský „filosof“ mne zve – a když ten pozve, to něco znamená.
Strýc si pohladí několikrát tvrdou dlaní tvář, čtverácky zamžiká očima, podívá se na mne a začíná: „ Tož, co nového?“
„Ale – celkem nic zvláštního, strýče, všecko při starém.“
„Copak jsi dělal celý den? Máš hezkou dovolenou, skoro bych ti záviděl.“
„Ani byste nevěřil strýče, jak mi dnešek utekl. Toulal jsem se přírodou. Prochodil jsem celým katastrem radslavské obce. Všude je tolik zajímavostí! O všeličem jsem musel přemýšlet. A třeba právě o té toulce bych si s vámi rád popovídal.  Kolik jen prapodivných názvů mají radslavská pole! A v každém tom názvu je kus dávné minulosti.
Strýc Zlámalík poslouchal. A pak se na chvilku zamyslil, jako by vzpomínal na radslavská pole! A když dojedl poslední sousto měkkého chleba, zdvihl prst, pak mi poklepal na rameno a řekl:„Povím ti něco. Proč bych nepověděl, když vím. A mám ostatně radost, že ses u mne zastavil. Vzpomeň si na cestu z Radslavic do Pavlovic. Na levé straně, asi sto kroků od silnice, je skupina stromů. Olše, jasany i lípy jsou tam a také husté křoví. Ten hájek patří sousedům ze vsi. Také přilehlá pole jim patří. Říkáme jim „Záhonky“. Ale ten hájek se jmenuje „Katová“. A právě o tom hájku Ti povím...
 Nejstarší pamětníci vypravují, že za 30leté války když Švédové tábořili na moštěnském kopci, měli zde postavenu šibenici. Koho popravovali to nikdo neví. Snad vojáky neb také zdejší lidi. Mrtvoly byly pochovávány u šibenice. To bylo v tehdejších dobách zvykem.
 Od těch dob zjevovali se tu lidem duchové popravených v různých podobách.
Před takovými sto lety nebyly na našem venkově žací stroje. Obilí se seklo kosami. Každá ves měla své sekáče, kteří za denní plat chodili k sedlákům.
 Nejlepší radslavští sekáči byli tenkrát sousedé Dlouhý a Droběník.
Jednou k večeru o žních šli oba i s odběračkami kosit žito na „Záhonek“ ke „Katové“.
Začali síci od cesty a pochvalovali si, jak se jim to za chládku dobře seče.
Dlouhý změřil očima délku role a povídá Droběníkovi: „Do tmy budeme s pokosy na druhém konci u „Katové“!“
„No, to ale musíme přidat, abychom úplně nezatměli. Víš přece, že není dobře zůstávat večer blízko „Katové“, povídá na to Droběník.
„Snad bys nevěřil na duchy, ty starý hrdino,“smál se mu Dlouhý.
„Ale nech řečí a raději pořádně zaber,“ odsekl Droběník
„No, no, jen se tak netrnči, přece vidím, jak se třepeš strachem. Ty dva pokosy musíme dosíci, kdyby čert na žebráku jezdil,“ ukončil Dlouhý rozhovor.
Pak se dali oba do sečení s takovou chutí, až je musily odběračky okřikovat, aby se mírnili, že nestačí odbírat.
Byli všichni zabráni do práce, ale přece myslili na „Katovou“ a na duchy, jak o nich slyšeli vyprávět. Je pravda, že jeden před druhým své myšlenky skrývali. Ale pak to přišlo...
Droběník jel s prvním pokosem. Najednou byl neznámou silou přinucen, aby se podíval ke „Katové“. V tu chvíli ustrnul ...
Od „Katové“ se blížila bílá postava, jakoby ze země vystupovala...
Droběník zapomněl leknutím rozmáchnout a upustil kosu. Aniž by se podíval po Dlouhém, zabreptal:“ Vidíš, už ho sem čert nese!“
Ze zjevení vanula zima a chlad. Mezi stromy v „Katové“ to naříkalo, chechtalo se a bylo slyšet hřmot, jako když bečky válí...
Sekáči i odběračky cítili, jak jim mráz po těle běží. Chtěli na sebe promluviti, chtěli volati o pomoc, ale hrdla měli stažena, nikdo nemohl ze sebe vypraviti hrůzou ani slůvka.
Zahodili kosy a srpy a utíkali – co jim nohy stačily – do vesnice, kde vyprávěli o své příhodě. Lidé se jim smáli, za blázny je měli, ale oni znovu a znovu tvrdili, že to co v ten večer prožili, je svatě svatá pravda.

Ohnivý pes v „Katové“.

 A za čas vystrašil v „Katové“ stařenku Talovu ohnivý pes. Jednoho dne si vyšla do „Katové“ na trochu roští. Lámala suché větve a dávala je na hromadu. Když už nesla poslední náruč a chtěla větve svázat do trávnice, objevil se před ní z čista jasna velký, černý pes a tomu psovi sálal z očí a z huby oheň. Stařenka nevěděla leknutím kudy kam. Pes proběhl mezi křovinami a stromy a zmizel, jako by se zem pod ním propadla. – Teprve po hodné chvíli se stařenka vzpamatovala, nechala trávnici i s roštím na místě a utíkala, sotva dechu popadala, domů. Ve vsi vyprávěla celá udivená, co se jí přihodilo. Několik mužských se vypravilo s klacky do „Katové“, ale po psovi nebylo nikde ani památky.

Světlonoš

 Když šel strýc Hradil z čísla jedenapadesátého se svou ženou do pavlovského kostela na roráty, viděli, jak nad „Katovou“ poskakuje světlo. Oba se velice divili, co to může být. Najednou se objevilo světlo u nich a pořád před nimi tančilo dokolečka. Tetka měla strach, ale strýc ji těšil, aby se nebála, je prý advent – a to je doba – kdy světlonoši létají. Světlo svítilo jako lampa. Pak zmizelo směrem k Tučínu.

Zbojník Roza Šandor

 Na staré cestě od Radslavic ke Kozlovicům stávaly svého času dva mohutné duby. Říkávalo se: U předního dubu a U zadního dubu. Zadní dub byl v těch místech, kde je nyní obrázek Panny Marie. Pod ním přepadával selky, jdoucí do trhu, zbojník Roza Šandor, všechno zboží jim pobral a chudým rozdal. U předního dubu se scházívali loupežníci.

Ohnivá bečka „Na umrlých“

 Za teplé letní noci vracel se z Kozlovic do Radslavic od své milé šohaj Vyňuchálek. Aby byl dřív doma, sešel u pozemku „Vrbovce“ s cesty a šel chodníkem. Pochvaloval si! Vždyť bylo tak hezky... Vzpomínky na milou ho nutily do dobré nálady, takže si vesele prozpěvoval a chvílemi i pohvizdoval. V tom všem ho doplňoval šelest listí staletých dubů, osik a bříz, které se táhly podél celé délky chodníka.
Zaposlouchal se do šumění majestátných stromů, jakoby z nich chtěl vyposlouchat kus minulosti a vyzvěděti všechny události dávných dob. A skutečně...
Ve svém myšlenkovém zanícení došel tak daleko, že ani nepozoroval že bude musiti jíti kol místa, kde se říká „Na umrlých“.
Najednou něco zadunělo, strašné rachocení proniklo tichem letního večera a krvavá zář se rozlila po kraji.
Vyňuchálek procitl ze svého snění a zůstal stát jako u vidění. Na pozemcích zvaných „Břehy“ – v dolině – spatřil příšerný obraz ... Pojala ho děsná úzkost a strach. Vzpomněl si na staré lidi, kteří vypravovali o dolině, že je tam pochováno mnoho radslavských občanů, zahynuvších za velikého moru.
V hlavě se mu honily divné myšlenky, obrazotvornost vzrůstala; viděl umrlce, kteří oživli, cítil, jak se na něj sápou a chtějí jej rozčtvrtit.
Dodal si odvahy, ulomil si silnou dubovou větev a umínil si, že se musí dostati šťastně domů, stoj co stůj. Když ušel kousek cesty, spatřil v dolině „Na umrlých“ ohromné množství ohnivých jazyků, které se protahovaly do nezměrné výše. Úminek, že se nebude báti, minul se účinkem, pojala ho taková hrůza, že se začal třásti jako osika a viděl všechny svaté v nebi.
A v dolině burácení stále větší a větší. Najednou se z ní vynořil zvláštní předmět, sršící na všechny strany ohněm, a s hrozným rachotem valil se přímo k němu. Vyňuchálek se pokřižoval, uchopil hůl a čekal... Objevila se před ním ohnivá bečka, která ho chtěla zavaliti. On nemeškal; pokřižoval se a vrhl se proti ní. Prudkým úderem ji zastavil a druhým přinutil k návratu zpět. Z bečky sršel neustále oheň, ale Vyňuchálek se již nebál. Bušil do ní holí a silnými kopanci ji tlačil na místo umrlých, kde se několikráte převrátila a odkutálela se dále až k dnešním níže položeným pozemkům, zvaným „Podsedky“, kde do ní naposled kopnul a ta se s velkým rachotem řítila s kopce dolů, kde se úplně rozsypala.
Z rozsypané ohnivé bečky ustal sršeti oheň, ale vylítlo z ní množství rarášků, kteří zmizeli v dolině „Na umrlých“, Byly prý to nehodné duše tam pohřbených lidí, kteří se museli čas od času za trest kutáleti v ohnivé bečce.
 Příběh s ohnivou bečkou zakusil i čeledín, sloužící u rolníka Zacpala. Pásl koně na mezi „Záhonka“. Když se zešeřilo, vykutálela se ohnivá bečka z „Katové“. Jakmile ji spatřil, pojala ho hrůza, vsedl na pasoucího se koně a tryskem ujížděl domů, stěží dostihnuv vrat svého hospodáře.

 Ještě pěknou chvíli vyprávěl strýc Zlámalík o radslavských polích, o strašidlech a zjeveních. Hodně pozdě v noci jsme se rozloučili. Na cestě jsem se jen tak ohlédl k lípě, pod kterou jsme seděli. Musel jsem se zastavit. Lípa jakoby v tu chvíli svítila září světlonošů, svatojánských mušek a bludiček. To měsíční světlo prosvěcovalo košatou korunu světlem z pohádky.

O radslavském „Baronu Prášilovi“

 „Kdo jím asi mohl být? Ptáte se vy, mladší. Sousedé Alois Zaorálek, František Tihelka, Josef Hradil a Ant. Nevařil nám vyprávějí, že to byl ponocný stařeček Drbálek, člověk k pohledání. Všichni rádi vzpomínají na jeho halapartnu, lucernu a roh, jímž troubil hodiny v noci, na jeho divotvorné kleště „pilikánky“ k vytrhávání zubů, na jeho dobráckou tvář, na jeho úsměv, v němž se zračilo sta a sta neviňoučkých šibalství a na jeho stále dobrou náladu, spojenou s čtveráckými kousky a vyprávěními, které mu přinesla přezvisko „Baron Prášil“.
 Povíme si něco o něm: Jednou z rána se stařeček vydal na lov divokých kačen ke staré Bečvě. S flintou na rameni přišel až k samému místu – a najednou, safra, safra – kde se vzalo tu se vzalo, hejno kačen přiletělo. Stařeček se nerozmýšlel. Svlékl rychle kabát- a šup s ním na ně. Rázem byly všechny v pasti. Takový lov se mu již dávno nepoštěstil. Chvíli přemýšlel, co s nimi. Pak vyndal z kapsy motouz, jednu po druhé z pod kabátu vytáhl a přivázal si je k pasu. Najednou – frr a frrr – kačeny zatřepetaly křídly a s milým stařečkem vzlétly do výše. Když s ním byly již tak vysoko, že se lidé pod ním jako špendlíkové hlavičky jevily, roztrhl se mu řemen – a on jako kámen střemhlav se řítil dolů. Jaké však bylo jeho překvapení, když se rozhlédl kol sebe: ocitl se „Na záhumence“ zabořen až po ramena ve velké sněhové závěji. I nezbylo mu nic jiného, než jíti rychle domů pro lopatu a vyházet se. Poté vzal flintu za mandelem a spěchal domů, velmi rozmrzen nad nezdarem kačeního lovu.

 Dříve se nechodilo na vesnici pěšky, většinou každý jezdil na koni. Tak se jedenkráte vydali radslavští občané kácet „oprátky“ do pavlovské „Páleniny“. I stařeček Drbálek jel s nimi. Vzal s sebou nářadí – a pilu si přehodil přes záda. Když přijeli na místo, zkoprněl údivem: místo na celém, přijel jen na půl koni. Pila se mu cestou sesmekla, koňovi se zařízla do hřbetu a stálým otřásáním přeřízla ho v půli.
 Za mladých let vozíval arcibiskupa když jel jednou Lipníkem, práskl bičem až hlavní podloubí prasklo. Od té doby mu rychtář vožení zakázal.

 Stařeček Drbálek byl známý pěstováním zeleniny. Jednou zasázel křen, který rostl jako z vody. Jen jedno mu bylo divné, proč se křen neustále třepe. Ne a ne na to přijít. I řekl si, že se musí podívat na kořínky, jestli jej něco nepodežírá. Ale křen držel pevně v zemi, nedal se vytrhnout. Když šel v sobotu na Hostýn, safra, safra – poznal, že křen má kořeny až na Hostýně, a třepe se proto, že lidé šlapou po jeho kořenech.

 Na podzim zabíjel stařeček březí svini, šest metráků těžkou. Zapíchl ji, dal na troky a šel pro vřelou vodu, aby ji opařil. V kuchyni se trochu opozdil a když přišel zpět, svině z troků zmizela, a nebylo jí jako když se po ní zem slehne. Prohledal kde co: Hnůj rozkopal, otýpky rozházel, slámu ve stodole přebral – a svině nikde. Musel si vykrmit druhé menší prasátko. Na jaře když odvážel stoh slámy ze záhumení, byl velmi překvapen. Stoh byl úplně vyžrán (držel jen po jedné otepi kolem dokola) a z vnitřku se ozývalo hlasité chrochtání. To svině která na podzim byla zabita, zavrtala se do stohu, tam vrhla 14 prasat a nebylo je možno – safra, safra – rozeznat od ní. Měla po třech centech a špek v síle šestnácti coulů.

 Stařeček si rád zapytlačil. Bylo to v nejpilnější žně, za saharského vedra, když si vyšel s puškou, kterou měl schovánu pod dlouhým kaftanem, za Zacpalova humna. Co se mu tam nenatrefilo?! Sotva vstoupil na roli – hup, hup, dva zajíci, jak malá telata velcí deset metrů před ním hopkovali. Honem vyndal pušku a – prásk! Oba byli vzhůru nohama! Hned se rozhlédl, jestli ho žádný nevidí. S hrůzou však spatřil, jak se k němu cvalem žene jezdec na koni. Byl to baron Skene z pavlovského zámku, jemuž patřila honitba na radslavsku. Stařeček nemeškal, popadl zajíce, hodil je za mandel. Pušku již nestihl ukrýti pod kaftan, foukl ji do „zámětě“ sněhu, která byla na dva metry vysoká. Zatím baron přijel až k němu a ptá se: „Kdo to tady střílel? – a co ty zde děláš?“ Stařeček mu odpověděl: „Skládal jsem mandele a najednou vidím vzteklého psa. „Gryndy“ u paštěky a jazyk vyplazený! Tu po něm někdo vystřelil. Pes se obrátil a hajdy k Pavlovicím!“ „Cože? K Pavlovicím?“ vyděšen ptá se baron. „ Ano, Jasnosti, k Pavlovicím, přímo k Pavlovicím,“ klidně odpovídal stařeček Drbálek. A než řekl „švec“, viděl už baronovi jen paty. Tak ujížděl zpátky. Stařeček se v duchu smál, jak na jeho Jasnost vyzrál a v noci si došel pěkně za mandel pro zajíčky a do závěje pro flintu...

 Když stařeček napovídal takových historek mnoho, říkávala mu stařenka: „Ale jdi ty, jdi ty, balamuto jeden, jdi! Vždyť je všecky obalamutíš.“ Ale stařeček se nedal: „Když tomu nevěříš, tak se běž zeptat nebožtíka Cigána na krchov do Pavlovic, ten ti to dosvědčí“.