Obec Radslavice
Olomoucký kraj
počet obyvatel
1128
nadmořská výška
223 metrů
Napište nám Sledujte nás na facebooku Fotogalerie

Změna velikosti písma

Drobečková navigace

Úvod > Naše obec > Historie a osobnosti > Historie obce Radslavice do roku 1918

Historie obce Radslavice do roku 1918

 Zpracoval Ing. Milan Zdráhal

  • Vznik a prvá staletí Radslavic
  • Prvé písemné zprávy o Radslavicích
  • Radslavice jako kapitulní zboží
  • Spor s vrchností v 2. pol. 16.století
  • Radslavice na počátku 17.století
  • Třicetiletá válka a její důsledky
  • Spory s vrchností po třicetileté válce
  • Správa vesnice za feudalismu
  • Radslavice v 18. a 1.polovině 19. století
  • Rok 1848 a léta následující (do r.1880)
  • Přerod Radslavic na novodobou obec
  • První světová válka (1914-1918)

 Vznik a prvá staletí Radslavic

 

Obec Radslavice patří ke starým osadám, u nichž není dokladů, kdy a jakým způsobem vznikly. Ostatně tomu tak je u téměř všech okolních obcí (výjimkou jsou mladé obce jako Grymov či Oldřichov). Tyto písemnosti se nedochovaly proto, že nikdy nevznikly. Musíme si totiž uvědomit, že písemný projev k nám pronikl až s křesťanstvím. Dlouhou dobu pak vrstvu vzdělanců tvořili vyšší církevní hodnostáři a zejména mnichové v klášterech. Zpočátku sloužilo písmo výlučně k liturgickým účelům. Teprve později si nechávala církev písemně stvrzovat svůj nabytý majetek. Tak např. prvá dochovaná moravská listina pochází až z r. 1078, týkající se kláštera Hradisko u Olomouce ( a kde jsou mimo jiné uvedeny i sousední Sušice). To však již mnohé z vesnic delší či kratší čas existovaly. A o nabývání světského majetku vznikají doklady ještě o nějaké století později. A právě Radslavice po celou tuto dobu náležely ke světskému majetku, a proto prvá písemná zpráva o nich je až ze 13., respektive 14. století.

K úvahám o stáří Radslavic nám trochu může přispět jejich název. Místními jmény se  zabývá toponomastika, t.j. nauka o zeměpisných jménech. Dle této nauky název Radslavice je odvozen od osobního jména Radslav a znamená ves lidí Radslavových. Můžeme se jen domýšlet, kdo byl Radslav a jeho lidé - Radslavici.      Radslav mohl být zakladatel rodu, jehož členové se nazývali Radslavici, kteří se usadili v prostoru naší vsi a dali jí jméno Radslavice. Pokud tomu tak bylo, muselo to být nedlouho po příchodu Slovanů do naší vlasti, neboť Slované k nám přicházeli již v údobí rozkladu rodového zřízení. Nebo to později mohl být vůdce skupiny rodin,  nespjatých již navzájem příbuzenskými vztahy, ale ještě svobodných, kteří přejali jeho jméno a u nás se usídlili. A došlo-li k založení Radslavic ještě později, již za rozvíjejících se feudálních vztahů (snad 10. - 11. stol.), mohl být Radslav příslušník družiny knížete či velmože, který území Radslavic obdržel jako odměnu za své služby a se svou již znevolněnou čeledí (nazývaných Radslavici) založil ves Radslavice.

Je to tedy dosti dlouhé období, kdy Radslavice mohly vzniknout. Dle toponomastiky patří obce s příponami - ice či - ovice k osadám starého původu. Tvorba místních jmen těmito příponami probíhala již před  10. stoletím, ale živá byla i později, v 11. či 12. století.

K objasnění historie obce mohou přispět též archeologické nálezy. I zde však Radslavice nemají příliš štěstí. Z období předpokládaných prvopočátků Radslavic máme jediný nález. Ten byl učiněn za 1. republiky na místě nynějšího č. 134 (dnes vlastní Fr. Dýmal). Podle archeologů nález pochází z 9. či 10. století a má charakter sídlištní, nikoliv pohřebištní. Pochází z obytného objektu, dokládající, že zde stála v té době ves. Její jméno neznáme, ale s jistou pravděpodobností lze předpokládat, že to již mohly být Radslavice. Můžeme tedy prohlásit, že Radslavice mohou mít tisíc i více let.

Z prvých  400 let předpokládaného  tisíciletého trvání Radslavic se nám nic nezachovalo. Historikové se domnívají, že původní osady v 11. až 12. století byly malé - jejich velikost je odhadována na 5 až 10 domů. Tak tomu mohlo být i u Radslavic. Domy tvořily nahodilý nespořádaný shluk, byly to polozemnice o jedné místnosti. Mohl se též zde nacházet dvorec majitele vesnice.

K názvu obce ještě dodejme, že až do r. 1925 se v souladu s výslovností psalo Raclavice. Teprve r. 1925, nařízením Zemského úřadu v Brně při všeobecné úpravě názvů obcí, byl změněn název na Radslavice.

Významnou změnou pro Radslavice bylo jejich vysazení na tzv. zákupní právo (též zvané právo emfyteutické či německé), kterým prošly i jiné vesnice na Přerovsku. Zákupní právo značně zlepšilo postavení poddaných v  porovnání se starým právem (označovaným někdy jako české). Podle starého práva mohl být poddaný ze své půdy kdykoliv sehnán. Nové právo jim zaručovalo dědičnost usedlostí (ale jen v mužské linii), možnost prodeje či svobodného kšaftování. Půda poddanému nemohla být vrchností odejmuta, plnil-li vůči ní své povinnosti. Pevně byly vymezeny povinnosti vůči vrchnosti, tj. platy peněžní, naturální, popř. i robotní povinnosti.

Zavedení zákupního práva změnilo také uspořádání samotné vesnice. Předpokládá se rozšíření radslavského území, pravděpodobně směrem ke Kozlovicím, buď o dosud neobdělávanou půdu, nebo o zrušenou či zaniklou osadu (dnes již neznámou). Hlavní část polí byla rozčleněna do tří polních tratí, později zvaných Malé pole (od sušických hranic po Radslavský potok), Prostřední pole (od potoka po asi 1/3 cesty ke Kozlovicím) a Hrubé pole (zbytek ke kozlovské hranici). Kromě toho byly dvojí záhumenky (za zahradami usedlostí, směrem k Sušicím a ke Kozlovicím). Tři hlavní polní trati souvisely s trojpolním hospodařením té doby (střídavě se osévala jedna třetina jařinou, ozimem a třetina se nechávala úhorem). Rozdělením polností rovným dílem mezi osadníky vzniklo 18 lánů  (každý měl v jednotlivých tratích stejnou výměru). Podle názoru historiků oněch 18 lánů znamenalo 18 usedlostí, což představovalo na tehdejší poměry velkou vesnici. Velikost tehdejšího lánu v Radslavicích lze odhadnout na 17 ha pole.

Nově byla též vymezena sídlištní plocha vsi. Vznikla řadová zástavba podél potoka s poměrně širokou návsí. Podle názoru posledního radslavského faráře P. Fr. Boráka (který se zabýval historií Radslavic) se šířka osídlení kryla se šířkou tratí obou záhumenek. Z toho pak plyne, že po pravé straně potoka se lánové usedlosti nacházely od pozdějšího čísla 5 po číslo 23 (10 usedlostí) a po levé od čísla 47 po později opuštěnou usedlost na nynějších číslech 31-35 (8 usedlostí). Až na několik výjimek lánová usedlost zabírala pozdější 2 pololánická místa

Je pravděpodobné, že tehdy stálo v Radslavicích nějaké sídlo majitele vsi ( dvorec či tvrz), o čemž nemáme žádné zprávy. Pokud se v Radslavicích nalézalo, mohlo stát v prostoru nynějších č. 60 až 88.

Nově vyměřené lánové usedlosti se zlepšeným právem držby si museli poddaní zakoupit (odtud zákupní právo) složením určité částky peněz (zvané podací či zákupní apod.).

Radslavské pole (orná půda) se tehdy nacházela jen na výše položené tzv. radslavské terase a prostírala se od nápadného břehu této terasy (táhnoucím se od Sušic severozápadním okrajem Radslavic ke Kozlovicím) k pavlovským a tučínským hranicím. Pod tímto břehem směrem k Bečvě byly louky, pastviny a lužní les. Louky již tehdy patrně náležely usedlostem, pastviny byly obecní a na les si činila nárok vrchnost. Součástí radslavského území byly i nynější pozemky Grymova.

Jak se postupem času zvětšoval počet obyvatel Radslavic, dělily se postupně lánové usedlosti na pololány ( a to jak pole, tak i stavení). Když byla možnost dělení na pololány téměř vyčerpána, přikročil majitel vsi (nejpozději do 15. stol.) k rozšíření sídlištní plochy směrem východním na úkor Malého a Prostředního pole (dělením pololánových míst na čtvrtlány by vznikly úzké usedlosti nevhodné pro rolnické hospodaření). Tak to alespoň předpokládal P. Borák, což i já pokládám za velmi pravděpodobné, i když ne písemně doložené. Zkrácením některých parcel Prostředního pole asi o 120 m vznikla plocha pro pozdější usedlosti č. 48 až 55 a zkrácením části Malého pole pro čísla 4 až l. Současně se začalo osídlovat dosud volné prostranství nynějších usedlostí 60 až 88. Tím vznikla sídelní plocha obce, která dostačovala jejímu rozvoji až do konce 19. stol.

Na nově vymezená místa se začaly přesouvat čtvrtiny lánů, ale též z dolního konce i poloviny lánů. Vznikají také podsedky, to je chalupnické usedlosti, jejímž hlavním kouskem polí byla zahrada za domem. Kromě toho jim byly přidělovány kousky dosud neobdělávané a méně úrodné půdy, jako v trati Podsedky (mezi Záhumenkami a Hrubým polem) a Vrbovec (u kozlovských hranic). V Radslavicích se podsedky nazývaly zahradami a jejich držitelé zahradníky (nezaměňovat s pozdějším povoláním zahradník), tak jako držitel pololánu byl pololáník.

Ale to jsme se již dostali daleko přes dobu výskytu prvých písemných zpráv o Radslavicích . Vraťme se proto zpět.

 

Prvé písemné zprávy o Radslavicích

 

V písemných památkách  se Radslavice poprvé vzpomínají v listině krále Přemysla Otakara II. pro pány ze Šternberka z roku 1269, v níž se uvádí jako svědek Radslav z Radslavic. I když listina samotná je středověkým padělkem (vzniklým asi o 40 let později), nemusíme mít pochybnosti, že kolem roku 1269 Radslav z Radslavic žil a ves Radslavice existovala. Jména svědků byla do středověkých padělků uváděna podle jmen svědků pravých listin oné doby, které se většinou nedochovaly. Rozhodně nutno však odmítnout myšlenku, že by Radslavice měly jméno po tomto Radslavovi.

V pravých dokumentech se Radslavice poprvé uvádí v roce 1375, kdy se připomíná Jaroslav z Radslavic. Roku 1376 držel Radslavice spolu se Sušicemi, Pavlovicemi, Prusínkami a částí Tučína Ješek Hromada z Horky (u Olomouce) a ze Sušic. Protože se v obou případech jedná o žaloby ve sporu o náhradu škod, neznamená to, že zmínění až tehdy Radslavice získali do vlastnictví. O Jaroslavu z Radslavic kromě uvedeného nic jiného nevíme. Protože označení "z Radslavic" nemuselo v té době znamenat příslušnost k rodu, ale jen vlastnictví v této vsi, mohl být příslušníkem rodu z Horky anebo i jiného rodu, který nějaký menší díl Radslavic tehdy mohl držet. Bylo v té době běžnou věcí, že ves byla rozdělena na menší  či větší díly, jejíž vlastníky byly různé rody.

Je pravděpodobné, že rod z Horky držel Radslavice před rokem 1376, možná i před rokem 1350, kdy byly založeny Moravské zemské desky. Do nich se zapisovaly změny ve vlastnictví feudálního zboží a kde zápis o získání Radslavic rodem z Horky chybí (zápisy ale v prvých desetiletích nebyly vždy důsledné). V sousedních Sušicích se rod z Horky dokládá již roku 1340, Pavlovice s Prusínkami a částí Tučína získal Ješek Hromada roku 1371.

Roku 1382 zapsal Ješek Hromada na vsi Radslavicích 350 hřiven grošů své manželce Anně, dceři Pavlíka ze Sovince. Podle výše zapsané částky je zřejmé, že Radslavice byly tehdy značně velkou vsí, což odpovídá již uvedeným osmnácti lánům.

Budiž zde podotknuto, že jeden z prvků rodového znaku Horeckých (tak se příslušníkům rodu z Horky později přezdívalo) byl převzat do nového znaku naší obce, ale o tom až na jiném místě. Tento rytířský rod zchudl a nevlastnil žádné statky a jeho příslušníci se živili službou u jiných feudálů. Jeho mužští potomci, patrně zapomenuti, žijí asi dodnes.

 

Radslavice jako kapitulní zboží

 

Od Ješka Hromady z Horky a ze Sušic koupil Radslavice a Sušice roku 1392 markrabě Jošt, který je téhož roku prodal olomoucké kapitule za 1050 hřiven grošů. V kupní smlouvě se
výslovně uvádí dvůr v Sušicích. V Radslavicích, jak možno z této smlouvy usuzovat, se již žádný panský objekt (dvůr či tvrz) nenacházel. Robotu vykonávali Radslavští tehdy k sušickému dvoru.

Při prodeji obou vsí Joštovi a následně kapitule bylo opomenuto, že malý díl Radslavic Ješkovi Hromadovi zřejmě nepatřil. O toto zboží se žalobou již roku 1392 domáhá Mikuláš z Otaslavic, protože je řádně zdědil a teď je neoprávněně užívá kapitula. Též Jošt se při koupi neúplně vypořádal s Ješkem Hromadu, takže Ješkův syn Jan z Horky se opakovaně žalobami z roku 1407, 1409 a 1412 na Jošta i kapitulu domáhá vyrovnání dlužné částky 200 hřiven grošů. Ještě roku 1464 pohání Herbert z Horky k soudu krále Jiřího z Poděbrad, co by markraběte moravského, aby mu dlužnou sumu vyrovnal. Spor téhož roku  ukončil kníže Viktorín vyřčením poklidu, což znamená že spor skončil bez vyslovení rozhodnutí.

Nezasvěceným několik slov o tom, co je to kapitula. Kapituly jsou sbory duchovních při kostelích katedrálních (sídlo biskupa) nebo kolegiálních a jsou institucí starobylou. V Olomouci byla kapitula při katedrálním kostele svatého Václava jakožto sídelním kostele olomouckého biskupa. Kapitula byla biskupovým senátem, v Olomouci měla právo volit biskupa. Členy kapituly byli kanovníci a její součástí bylo kolegium vikářů. V čele kapituly stál děkan.

Pro hmotné zajištění členů kapituly sloužily pozemkové statky. Část statků byla přidělena jednotlivým členům kapituly trvale, to byly tzv. prebendy. Zbylá část statků tvořily tzv. obedience a byly přidělovány dočasně  pro rozmnožení stálé prebendy. Právě Radslavice ( i se Sušicemi) patřily od začátku mezi obedience. Dočasní  uživatelé vesnice pak vykonávali vrchnostenskou správu  nad poddanými svěřené vsi  (např. i ustavování rychtáře, purkmistra a konšelů). Potvrzují to i zápisy v gruntovních knihách Radslavic, kdy při prodeji gruntů jsou zápisy jako: roku.... je prodán grunt .... s povolením pana .... , ten čas držitele Radslavic .... , apod.  Tento stav trval až do druhé poloviny 17.století.

Z domácích válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem koncem 14. století utrpěly škody Radslavice a Sušice, jak vyplývá z listiny opata Skotského kláštera ve Vídni. Přerov tehdy držel mladší markrabě Prokop a škodil okolním statkům církevním, zejména kapitulním, straníkům to Joštovy strany. Jak prožily Radslavice války husitské a pozdější války česko-uherské za Jiřího z Poděbrad, kdy zpustla a zanikla řada menších vesnic, nevíme, avšak jisté je, že válečné útrapy se jim nevyhnuly.

Kolem roku 1465 zastavuje (jen na krátký čas) král Jiří z Poděbrad Radslavice se Sušicemi a s dalšími šesti kapitulními vesnicemi Jiřímu Ctiborovi z Cimburka. Zástava církevního majetku králem je dokladem toho, že zboží klášterní a jiných církevních institucí (a tudíž i kapituly) bylo v té době považováno za zboží královské komory. Proto též byly požadovány roboty na opevňování přerovského hradu (zeměpanském to zboží) po vsích klášterních, kapitulních a biskupských v okolí Přerova. To platilo i pro Radslavice. K roku 1405 ještě mezi povinnými vesnicemi uvedeny nejsou (je to krátce po jejich získání kapitulou), ale k roku 1484 již tuto povinnost mají. Tyto povinnosti byly novými majiteli Přerova vyžadovány, i když ten přestal být zbožím zeměpanským (královským).

K Přerovu se vážou jako další povinnosti z té doby dva platy Radslavských, což dokládá urbář přerovského panství z roku 1564: je to plat mostní, kdy z Radslavic se platilo ročně 4 groše a zvláštní poplatek, zvaný okrvavní (též krevné). Byla to dávka za vykonání soudní pravomoci v  případě práva krevního (hrubé zranění, zabití). Tyto povinnosti k Přerovu časem zanikly, neboť v 17. století již o nich nenacházíme žádné zmínky.

Občas docházelo u mnoha vsí ke sporům o pozemky mezi sousedními vesnicemi, zvláště náležely-li  různým vrchnostem. Sporná nikdy (aspoň u Radslavic) nebyla hranice polností ( orné půdy)  vůči okolním  vsím: hranice  byla výrazně vyznačena hraničními mezemi. Pokud sousední vesnice sousedily lesy či pastvinami, zde již výrazné vymezení bylo obtížné.

Tak roku 1496 žaloval děkan kapituly Konrád a kapitula Viléma z Perštejna, držitele Kozlovic ve sporu, který vypukl mezi Radslavskými, Sušickými a Kozlovskými o dva závrbky u Bečvy. Zvolení rozhodčí od obou stran rozhodli, že obyvatelé všech tří vesnic mají na sporných pozemcích právo spolupastvy, za což budou Kozlovští platit ročně kapitule půl kopy grošů. Právo spolupastvy bylo dodržováno až do roku 1764, kdy si kapitula stěžuje na kozlovské poddané, že jim příliš daleko zahánějí svůj dobytek na pastviny tehdejšího kapitulního radslavského dvora. Tento spor byl ukončen roku 1768 oddělením části pastvin (asi 48 měřic) od kapitulních pozemků a předáním  Kozlovským. Nová hranice byla vyznačena kamennými hranečníky a dubovými sloupky. Jeden z těchto hranečníků ( s letopočtem 1768) se nachází v parčíku u grymovské kaple.

Vůči obojím Prosenicím tvořila hranici vždy Bečva. Nebyla to stálá hranice, po velkých povodních si zpravidla našla jiné koryto. Vždy ale i po těchto samovolných přesunech koryta byl nový tok z obou stran respektován jako nová hranice. A nebyly to jen malé kousky pozemků, které přinášela Bečva střídavě na tu či onu stranu: mnohdy se jednalo o výměry až mnoha desítek měřic.

Stávalo se však, že Bečva se rozdvojila a vytvořila ostrov. Nastala pak otázka, komu ostrov patří, nu a ke sporu pak nebylo daleko. Tak tomu bylo před rokem 1524, kdy vznikly ostrovy dva: jeden proti rybníkům prosenským, druhý pod radslavským mlýnem pod brodem, kterým se přejížděla Bečva k Prosenicím.  Spor byl uzavřen roku 1524 smlouvou mezi Janem z Perštejna a kapitulou. V ní bylo stanoveno, že jak Prosenští, tak i Radslavští mohou svůj dobytek pást na obou ostrovech. Dřeva však (po svolení své vrchnosti) mohli radslavští poddaní brát jen na ostrově proti rybníkům, Prosenští pak na ostrově druhém.

O šest let později, roku 1530, byla mezi stejnou vrchností uzavřena další smlouva, týkající se Bečvy. Protože tehdy Janu z Perštejna činila Bečva škodu při jeho prosenském rybníku, žádal kapitulu o svolení, aby mohl zřídit v radslavských pozemcích příkop a jím vody Bečvy odvést od rybníka. Uzavřenou smlouvou mu kapitula vyhověla a za svolení a odňatý pozemek ( který zůstal za příkopem na prosenské straně) se Jan z Perštejna zavázal odvádět kapitule každoročně ze svých rybníků 2 kopy kaprů a kopu štik. Smlouva také potvrzovala starodávné právo radslavských a sušických rybářů lovit v Bečvě ryby.

Tento příkop, vlastně nové řečiště, vedl asi v 1/3 délky dnešní silnice od nynějšího mostu k Prosenicím v místech, kde je nejnižší bod (při velkých povodních zde bývá silnice zatopena). Nové řečiště sloužilo přes 200 let až do doby, kdy při velké povodni r. 1786 se Bečva vrátila do původního řečiště ( které tvořilo velký oblouk k Prosenicím), sloužilo jí pak až do regulace.

Za děkana Konráda Althayma (v letech 1494 - 1502) udělila kapitula Sušicím a Radslavicím právo odúmrti, a to listem v latinském znění. Na žádost poddaných jim kapitula udělení práva odúmrti obnovila r. 1587 listem v českém jazyce. Za udělení práva odúmrti platily obě obce kapitule ročně 3 kopy grošů, tj. 6 zlatých, a to na sv . Martina.

Udělení práva odúmrti bylo tehdy pro poddané značnou výsadou. Dosud mohli usedlost zdědit dědici jen v mužské linii, jinak statek přešel celý do rukou vrchnosti. Po získání práva odúmrti se okruh dědiců značně rozšířil, a to nejen na dcery, ale i na další vzdálenější příbuzné. Pokud majitel zemřel bez dědiců, pak třetina statku připadla vrchnosti, druhá obci a třetí měla být věnována na dobročinné účely.

O poddanských poměrech v Radslavicích nám některé údaje podává urbář olomoucké kapituly z roku 1505. Dle něj ves Radslavice měla 18 lánů, 11 podsedků (zahradnických usedlostí) a dále zde byly 3 krčmy, lázeň a mlýn. I když v urbáři není uvedeno, kolik usedlostí oněch 18 lánů představovalo, podle purkrechtních register (gruntovní  knihy) Radslavic z druhé poloviny 16. století lze usoudit, že 18 lánů bylo rozděleno na 37 usedlostí: větší část měla 1/2 lánu, část pak 3/4 a zbytek 1/4. Z jednoho lánu se platila jako vrchnostenská činže kapitule půl hřivny grošů (tj. 32 grošů) o sv. Václavu a tolikéž o sv. Jiří. 9 podsedků platilo po dvou groších v uvedených termínech, 2 po 3 groších. Tyto podsedky tehdy stály na č. 36-40, 55, 88, 1, 21-23. Ze dvou krčem se platilo o sv. Václavu a sv. Jiřím po 12 groších z každé. Tyto dvě krčmy stály na nynějších usedlostech č. 79 a 81. Z třetí krčmy se platilo po 10 groších a patřila k č. 41, takže stála proti tomuto stavení. Tato krčma ke konci 16. stol. zanikla, zatímco ke krčmám na č. 79 a 81 (i ty původně náležely k protějším gruntům, asi k č. 16 a 11) bylo přesunuto po 1/2 lánu. Krčmy zde byly zrušeny koncem 17.stol. v souvislosti se  stavbou panské hospody na č. 80 (po r. 1690)

Mlýn stál (jak již výše uvedeno) u Bečvy (asi někde poblíž pozdějšího mlýna Hloží) a platilo se z něj po 16 gr. Ve stejných termínech jak u ostatních. Zanikl za třicetileté války a již na stejném místě obnoven nebyl. Kde stávala lázeň, nevíme, ale muselo to být někde u potoka, aby měla dostatek vody (možná na místě pozdější kovárny č. 78 či 73). Platilo se z ní po 12 gr. Lázeň zanikla ještě před třicetiletou válkou a její budova byla osídlena jako chalupa. Dočasný rychtář byl od placení osvobozen a k tomu za svůj úřad užíval louku.

Shrneme-li uvedené údaje, stálo v r. 1505 v Radslavicích 52 stavení a mimo nich mlýn u Bečvy.

Purkrechtní registra Radslavic (přesněji jejich opis), do nichž byly zapisovány kupy a prodeje gruntů, se nám dochovaly od r. 1535 a náleží mezi  nejstarší dochované moravské vesnické pozemkové knihy. Ne ovšem u všech gruntů začínají zápisy od r. 1535, ale u mnohých až v průběhu 2. pol. 16 stol. Z odkazů v této knize registrů vyplývá, že jí předcházela ještě starší kniha registrů, (která se nedochovala), možná prvá, pokud vedení
purkrechtních registrů souvisí s udělením práva odúmrti. Jelikož se zachovala souvislá řada pozemkových knih od uvedeného r. 1535 až do našeho století, jsou známa jména majitelů gruntů téměř u všech usedlostí od 2. poloviny 16. století do současnosti.

Z purkrechtních registrů je také patrno, že díly lánů (zpravidla 1/4) se čas od času (nebyl to tedy jev pravidelný) přesouvají z jednoho gruntu na druhý. Tak se někdy z podsedků stává čtvrtlán, ze čtvrtlánu pololán a z pololánu tříčtvrtělán a naopak. To potvrzuje teorii P. Boráka o přesunu dílů lánu z dolní části Radslavic na rozšířenou sídlištní plochu, jak již o tom bylo psáno. Uveďme si příklad stěhování 1/4 lánu. Kolem r.1550 se připojením 1/4 lánu z podsedku č. 55 stává čtvrtlán, avšak již r. 1589 se tato 1/4 lánu  přesouvá na č. 20, čili z č. 55 je opět podsedek a č. 20 se mění na tříčtvrtělán. Konečně r. 1639 se tato 1/4 lánu stěhuje na č. 15, kde ze čtvrtlánu vzniká pololán a na č. 20 je opět pololán. A takovýchto přesunů bylo více.

Spor s vrchností v 2. polovině 16. století

Kolem r. 1585 - 1586 radslavští a sušičtí poddaní podávají k moravskému zemskému hejtmanovi žalobu a stížnost na svou vrchnost, olomouckou kapitulu, na přetěžování robotami a odejmutí pastvin. Když kapitula získala po r. 1577 tršické panství, nutila své poddané ze Sušic i Radslavic k robotám ke vzdálenému tršickému dvoru a též k vožení dřeva k tršickému pivovaru. Dříve totiž robotovali Sušičtí a Radslavští k sušickému dvoru Komárov: o něm je naposled zmínka r. 1550, pak zanikl či byl vrchností zrušen, čímž zanikla i robota k tomuto dvoru. Kromě roboty k tršickému  dvoru byli  poddaní nuceni  robotovat k nedávno rozšířenému rybníku pod Sušicemi a nově zřízenému rybníku u Radslavic (nazvaném pak Nabohdaliční, od slova bogdál, což tehdy lidově znamenalo čáp). A rozšíření sušického rybníka a zřízení Nabohdaličního bylo na úkor pastvin, které dosud užívali poddaní a na jejichž odnětí si stěžovali. Samotná pastvina na Bohdalicích, kterou užívali Sušičtí i Radslavští společně za poplatek vrchnosti 12 zl. ročně, vznikla před lety vyklučením panského lesa, když kapitula již tehdy zde chtěla zřídit rybník. Protože k tomu nedošlo, pastvinu pronajala poddaným.

Jelikož dle  tehdejších zvyklostí spory  mezi církevní vrchností a poddanými náleželo řešit biskupovi, ujal se jeho řešení tehdejší olomoucký biskup Stanislav Pavlovský z Pavlovic. Po vyslyšení obou stran přímo v Sušicích urovnal spor vydáním výpovědi či nálezu dne 27.1.1587. Ve své výpovědi osvobodil biskup radslavské a sušické poddané od robot k tršickému dvoru i vožení dřeva k tršickému pivovaru, přičemž jim uložil robotovat k oběma uvedeným rybníkům. Pokud v budoucnu by rybníky byly zrušeny a poddaní robot k nim zproštěni, byli by povinni robotovat ke dvoru, pokud by si jej vrchnost někdy v některé z obou vsí zřídila. Ve svém nálezu potvrdil náhradu, kterou Sušičtí obdrželi od vrchnosti již v předešlém roce za zatopení sušickým rybníkem a uložil vrchnosti v jejím lese (nalézajících se u Nabohdaličního rybníka směrem k Bečvě) vyměřit poddaným obojích vsí plochu o něco větší než Nabohdaliční rybník jako náhradu za pastvisko tímto rybníkem zatopené. Tuto náhradu však poddaní obdrželi až po 90 letech. Výpověď potvrdil i další dosavadní roboty (odvoz slepic, ovsa,  platů, dovoz dříví aj.),  jakož i povinnost každoročně dovézt z vinohradů 4 bečky vína a z nich 2 bečky šenkovat ve svých vsích. Ke stížnostem se připojili též krčmáři z Radslavic a Sušic, že jsou vrchností nuceni odebírat pivo z tršického pivovaru za drahé peníze. Zde biskup však povinnost odběru piva z Tršic potvrdil s podotknutím, že vrchnost má dbát na vaření příhodných piv a za slušné peníze. Uvedenou výpověď (někdy označovanou jako kompromisní) či nález biskupa Stanislava Pavlovského lze považovat za jisté privilegium poddaných, kterým se bránili a na něj se odvolávali při velkých dlouholetých sporech po třicetileté válce.

Radslavský (Nabohdaliční) rybník , zřízený kolem r. 1585, se nacházel za dnešní střelnicí pod Rybníkovým kopcem, v místech nynější salaše  a rozprostíral se  až k současné sušické katastrální hranici a k cestě vedoucí od hřbitova k Oldřichovu.

 

Radslavice na počátku 17. století

 

Na počátku třicetileté války, někdy v letech 1619-1622, náležely Radslavice a Sušice na krátký čas k helfštýnskému panství, jak o tom svědčí jejich dodatečný zápis do helfštýnských register z r. 1609. Jak k tomu došlo, nevíme, zda majitel Helfštýna tak připojil tyto vsi svévolně, či ony samy hledaly ochranu u mocného souseda. Známo je pouze, že ve sporech po třicetileté válce kapitula  vícekrát radslavským a sušickým poddaným vyčítala, že "v čas ohavné rebelie" se obě vesnice připojily k rebelantům v Lipníku (ten byl součástí helfštýnského panství).

Helfštýnské registry jsou pro nás cenné tím, že kromě přehledu usedlostí a jmen jejich držitelů v r. 1619 (což můžeme zjistit i v gruntovní knize) nám dávají přehled povinností radslavských poddaných k vrchnosti v té době.

K r. 1619 bylo v Radslavicích 5 usedlostí s 3/4 lánu, 26 s 1/2 lánu 5 se 1/4 lánu, 13 zahrad (podsedků), 3 domy bez polí a mlýn. K jedenácti zahradám z roku 1505 přibyly zahrady na č. 63 a 49 (u obou odňata 1/4 lánu). Domek byl nově postaven v prostoru nynějších domů č. 56 a 58, na č. 46 odnětím půdy vznikl druhý domek, někdy označován jako 1/2 podsedku, a třetí domek byl ze zrušené lázně. U krčem č. 79 a 81 bylo již tehdy po 1/2 lánu. Sečteme-li všechny domy, bylo jich po více jak 100 letech (bez mlýna u Bečvy) opět 52, čili žádný přírůstek (tehdy již nestála třetí krčma).

Robotní povinnosti zůstaly stejné, jak je uvedeno k roku 1587. Vedle vrchnostenské činže, která se od r. 1505 nezměnila, se z každé usedlosti (ať podsedku či gruntu s díly lánu) odvádělo ročně po 2 slepicích, ovsa z gruntu po měřici, z podsedku po půl měřici (zde měřice není plošná míra, ale dutá, což vlastně je i původní význam měřice). Slepice, oves i další dávky se odváděly o sv. Martinu. K oněm dalším dávkám patřily platy z luk a kopanin, které byly nepoměrně vyšší, než platy z gruntů. Proč tomu tak bylo? Za feudalismu totiž platila zásada, že jednou stanovené platy se nemění, i když dochází k znehodnocování peněz (k čemuž v průběhu staletí také docházelo). A tak se znehodnocováním peněz se zmenšoval příjem vrchnosti z poddanských gruntů (platy z nich, jak bylo uvedeno, se stanovily při vysazení vsi na zákupní právo někdy ve 13. stol.).

Aby vrchnost vyrovnala úbytek příjmů, způsobených znehodnocováním peněz, pronajímala postupně poddaným své další pozemky, pochopitelně za vyšší obnos, než by vyplývalo ze srovnání s gruntovní činží. V Radslavicích tak dávala do nájmu lužní les, který si poddaní vyklučením přeměnili na louky či pole. Takto získané pozemky byly u nás označovány jako lány či kopaniny. Nacházely se na části dnešního grymovského území a na radslavském území s  ním sousedícím tam, kde později byly polní trati Kopaniny a Lány. Pro srovnání: z kousku kopanin zdaleka nedosahujícího 1 ha se platilo ročně asi 1 zlatý, plat z gruntu (roční) z celého lánu (17 ha) činil jen přes 2 zlaté. Kromě platu z oněch luk a kopanin obec dávala celkem přes 20 kop vajec a 46 kuřat. Tyto pozemky nebyly součástí usedlostí, zůstaly majetkem panským a vrchnost si je mohla po zrušení platů vzít zpět, což později, při vzniku dvorů, také učinila.

Dva radslavští rybáři (tehdy majitelé č. 48 a 45) byli povinni ročně dodávat 6 pořádek ryb, každá pořádka za 6 grošů. I když v registrech to vyznačeno není, platilo se také za odúmrť.

Třicetiletá válka a její důsledky

Přímé události v Radslavicích z doby třicetileté války zaznamenány nemáme. Známe jen důsledky tohoto, pro venkovský lid těžkého, období, odrážející se v počtu pustých domů, které můžeme vyčíst ze soudobé gruntovní knihy Radslavic. Podle pustnutí usedlostí a jejich nového osazování můžeme usuzovat na 2 období během oněch 30 let, kdy válečné události tíživěji dolehly na Radslavice. Poprvé je to po roku 1620 do roku 1625, podruhé po r. 1640 do r. 1649. Po roce 1620 zpustlo z původních 53 selských či zahradnických usedlostí (včetně mlýna a tří chalup) celkem 18 domů, což je více jak 1/3. Z nich větší část byla po roce 1625 znovu obsazena. Před rokem 1650 je zaznamenáno 17 pustých domů. Avšak po ukončení válečných bojů byly domy znovu obsazovány, takže po roku 1653 zůstávají pusté jen 4 domy - mlýn u Bečvy, 1 zahrada (č. 88) a 2 chalupy - č. 58 a bývalá lázeň. Poddanými však nebyly osídleny ještě další dvě usedlosti, jelikož vrchnost si z nich vytvořila dvůr. Brzké znovuosídlení pustých usedlostí svědčí o snaze vrchnosti co nejrychleji osadit vesnice v úrodné rovině na dřívější stav, aby v co nejkratší době měla z vesnic původní užitek. Je jisté, že v té době přišly do Radslavic i nové rody z jiných panství olomoucké kapituly.

Na radslavském území  se patrně  nachází památka  na třicetiletou válku. Měl by jím být název lesíka Katová. Podle ústní tradice zde za třicetileté války popravovali a pochovávali své provinilé Švédové, když tehdy sídlili na Švédských šancích u Horní Moštěnice. K místu se vážou různé pověsti o výskytu strašidel - jako ohnivý pes, světlonoš či ohnivá bečka.

Spory s vrchností po třicetileté válce

Skončily  sice  útrapy  válečné,  nikoliv  však útrapy radslavských a sušických poddaných, i když jiného druhu. Již během třicetileté války započal spor mezi vrchností a poddanými, který se táhl s různou intenzitou přes 60 let a během něhož trpěli poddaní nemalé újmy na svých statcích i tělesné tresty někdy až kruté.  Počátek sporu  byl dán kolem r. 1634, když kanovník a arciděkan olomoucké kapituly Zikmund Minutini z Pilnberku (který tehdy měl Radslavice a Sušice v užívání) převzal jeden pustý grunt (č. 45) udělal z něj dvořiště a ponechal si i polnosti. (Ty samozřejmě byli nuceni obdělávat poddaní). K němu ještě za války připojil sousední grunt (č.44) i s půllánem polí a od dalších tří gruntů (č. 8, 9 a 53) odňal po půl lánu (z čísel 8 a 9 se tak staly zahrady a z čísla 53 čtvrtlán). Další pozemky odebral v Sušicích. Po roku 1650, když obě vsi dostal pan Mercurian, odňal jednomu osedlému v Radslavicích podsedek i s domem (č. 46), učinil z něj ovčín a z dříve odňatých gruntů (č. 44 a 45) vystavěl dvůr. Ke dvoru pak připojil ještě část luk, které poddaní dosud užívali za plat, a pastviny, dosud též užívané poddanými (byly to jednak pastviny Sušických postoupené jim v r. 1586 za zatopené sušickým rybníkem, jednak Radslavských, od nepaměti jimi užívané). Kromě robot rybníkových tak přibyly poddaným obou vsí roboty dvorské ( a to již v průběhu třicetileté války) a navíc byly časem zatěžováni dálkovými robotami,a to vožení dřev z lesů tršických, velkobystřických, dokonce až od Hrubé Vody či Litovle ke stavbě či opravě mlýnů a pivovarů v Bystřici, Tršicích, či Olomouci, a vožením vína dokonce až z Vídně. Samozřejmě, že se poddaní obou vesnic bránili odnímání gruntů, polí i pastvin a především robotě, které byly nad rámec výpovědi Stanislava Pavlovského. Vrchnost však použila snad všech možných prostředků k donucení robotovat. Byly to opakované peněžní pokuty, opakovaná vězení (většinou tří- až osmitýdenní), ale i bití, až mučení a nucené vyživování zbrojního lidu. Samotné bití kromě biřiců prováděli někdy osobně i kněží, dokonce i samotný kapitulní děkan. Při jedné takové exekuci si dva kněží (přerovský a penčický) počínali tak surově, až jim musel domlouvat děkanův písař," aby jako kněží ve svých hábitech si svých povinností a kostela hleděli, nežli takových věcí a svého pána k tomu naváděli". Tímto hrubým nátlakem byli nakonec poddaní přinuceni vyžadované roboty vykonávat. Ale nevzdali se. Podávali stížnosti na svou vrchnost, nejprve k olomouckému biskupu a pak opakovaně k samotnému císaři. Ten nakonec po roku 1670 nařídil zemskému hejtmanskému úřadu markrabství moravského celý spor prošetřit a rozsoudit. Poddaným je pak ustaven  advokát ex offo ( z úřední povinnosti) Matouš Záblatský z Tulešic, který jejich jménem podal 26.2.1672 žalobu uvedenému úřadu na olomouckou kapitulu. Kromě odejmutí gruntů, rolí a pastev a přetěžování robotami obsahuje žaloba ještě další zatěžování poddaných. Vrchnost je nutila k odběru piva ze vzdálenějšího pivovaru ve Velké Bystřici namísto z Tršic (jak stanovoval nález), přičemž ke každé bečce piva byli nuceni odebírat 3 mázy kořalky po 16  krejcarech, k odběru drahých vín, navíc špatné kvality, takže je nikdo nechtěl pít, jakož i k odběru ryb, které oni nepotřebují. Nově pak byly zavedeny platy za předivo, za obnovení úřadu a hody. Žádají též náhradu za všechny utrpěné škody, ať již pokutami, ztrátami na hospodářství během vězení či vyživování zbrojního lidu aj.

Úřad zemského hejtmanství v Brně, po řádném prošetření a s přihlédnutím k Pavlovského výpovědi z roku 1587, vydává 11.7.1675 rozsudek, který je na tehdejší dobu příznivý pro poddané. Ukládá jím kapitule vrátit odejmuté grunty, role i pastviny zpět poddaným a dvůr v Radslavicích tím zrušit ( což se do dvou let skutečně stalo). V souladu s Pavlovského nálezem ponechává alternativně buď robotu k rybníku, nebo ke dvoru (pokud by jej někdy vrchnost zřídila) a zrušila roboty do vzdálených míst. Je zrušen povinný odběr pálenky a vín (volný výčep vín i pálenky je vrchností povolen), jakož i braní ryb (avšak v případě své potřeby musí ryby odebírat od své vrchnosti). Je však ponecháno odebírání piva z Velké Bystřice až do doby obnovy tršického pivovaru (ten pak byl záhy obnoven a pivo z něj bylo odebíráno až do r. 1848). Plat za hody a obnovení úřadu byla vlastně náhrada za pohoštění, což poddaní byli povinni: propříště mělo zůstat při pohoštění. Pokud se týká náhrady škod, byly uznány v podstatě jen soudní výlohy ve výši 897 zlatých 1 krejcar, i když ostatní škody o mnoho převyšovaly tuto částku (pro srovnání např. 1 kráva tehdy stála 7 a půl zlatých).

Při vrácení pastvin byla konečně (po 90 letech) vyměřena i náhrada za zatopené pastviny Nad bohdaličním rybníkem. Tyto náhradní pastviny se rozprostíraly po obou stranách dnešní hranice radslavsko-sušické od rybníka k Bečvě. Měli zde právo spolupastvy poddaní z obou vsí.

K prvému radslavskému dvoru ještě dodejme, že se zde chovalo 500 až 700 ks ovcí a kolem 40 kusů krav a jalovic. Na polích se pěstovalo žito, pšenice, oves, ječmen a něco málo hrachu, prosa a konopí.V průběhu popisovaného sporu byly asi roku 1668 předány Radslavice a Sušice pod pravomoc hejtmana ve Velké Bystřici, který spravoval tzv. komunní statky olomoucké kapituly. A protože ke komunním statkům patřilo i tršické panství, které bylo našim vesnicím nejblíže, byly Radslavice se Sušicemi připojeny k tomuto panství, kde zůstaly (s výjimkou let 1701 - 1707) až do zrušení podanství roku 1848.

 Vydáním rozhodnutí roku 1675 a následným vrácením gruntů, pozemků a pastvin roku 1677 však spory mezi radslavskými a sušickými poddanými a kapitulou nekončí. Kolem roku 1675 jsou definitivně zrušeny radslavský a sušický rybník a jejich plochy vysušeny. Nedlouho po tom vzniká spor o využívání vysušeného radslavského rybníku mezi vrchností a poddanými. K tomu se přidružuje spor o užívání některých lesních porostů poblíž Bečvy. Po zrušení rybníků a zproštění poddaných od rybníkových robot se snaží vrchnost postavit si nový panský dvůr. Kolem roku 1680 vyměřuje v sušickém lese (v prostoru, kde nakonec sušický dvůr stál) místo k jeho stavbě. Poddaní však odmítají robotovat ke stavbě tohoto dvoru: vymlouvali se, že se obávají nového odnětí svých pozemků ke dvoru, jakož i úbytku pozemků při zřízení průchodů od dvora ke vzdáleným pastvinám. Odmítali též robotovat na přeměně vysušených rybníků na orná pole a jiných úpravách. Nesouhlasili také se stavbou nové panské hospody v Radslavicích (ta byla postavena na tehdy volném prostranství uprostřed vesnice, nynější č. 80). Po různých komisionálních jednáních, stížnostech poddaných u zemských úřadů i císaře vydává r. 1693 královský úřad zemského hejtmana v Brně rozhodnutí, které ukládá Radslavským a Sušickým robotou vystavět u Sušic dvůr, provést úpravy na bývalých rybnících, jakož i  nenarušovat držbu vrchnosti k bývalému radslavskému rybníku a k lesům u Bečvy. Avšak ještě i po tomto rozhodnutí část poddaných i nadále odmítala robotovat při stavbě dvora. Teprve nucené vyživování usazeného vojska v Radslavicích a Sušicích a uvěznění předních odpůrců ve vězení na Špilberku přinutilo poddané, aby v letech 1694 až 1696 vystavěli na místě vyklučeného lesa dvůr (z něj pak r. 1787 vznikl Oldřichov).

 

Dvůr byl sice postaven, ale nebyl  u něj dostatek pozemků, zejména pole. Trvalo ještě 5 let, než vrchnost přišla na to, jak pozemky získat. Zprvu několikrát vyzvala sušické a radslavské poddané, aby jí vykázali, které pozemky jsou panské. Vycházela totiž z tvrzení, že při koupi obou vsí v r. 1392 byl v Sušicích dvůr i s polnostmi. Na to poddaní tvrdili, že neví, kde panské pozemky jsou. (Sám se domnívám, že po zrušení sušického dvoru Komárov si jeho pozemky převzali poddaní záměnou za své dosavadní pozemky nad dnešním Kudlovem a ty pak vrchnost přeměnila na les Skařinec. Dnes je tam opět z větší části pole.) Když se od
poddaných ničeho nedočkala, přistoupila r. 1701 k přeměření všech pozemků v Radslavicích a Sušicích. Výsledek pak srovnala s lánovou visitací z roku 1668 (to byl soupis poddanské půdy pro daňové účely - kontribuci). Ze srovnání pak vyplynulo, že v Radslavicích navíc užívají 190 měřic, v Sušicích 300 měřic, z nichž neplatili kontribuci (výsadu neplatit kontribuci měla tehdy panská půda). Z těchto tzv. přebytků si vrchnost ponechala po 100 měřicích v Sušicích (Podluží) a v Radslavicích (Panské břehy).

Srovnání výsledků přeměření s lánovou visitací z r.1668 muselo vykázat přebytky polností, neboť se srovnávala skutečnost se stavem z r. 1668, kdy odňaté poddanské pozemky k tehdejšímu radslavskému dvoru (v Radslavicích již zmíněných 2 a půl lánu) nebyly do lánové visitace pochopitelně zahrnuty. A tak vlastně vrchnost r. 1701 odňala část toho, co bylo rozhodnutím úřadu zemského hejtmana v r. 1675 poddaným navráceno.

Při přeměřování polností r. 1701 vznesli radslavští zahradníci (podsedníci) požadavek, aby jim bylo přiděleno nějaké pole. Aby jim vrchnost mohla vyhovět, zrušila půl lánu (takže v Radslavicích zůstalo 17 a půl lánu), a to u usedlosti č. 5, z níž se stala nová zahrada. Malé pole bylo zkráceno o polnosti po levé straně cesty do Sušic, od zahrady č. 1 až k sušické hranici. Hned za zahradou č. 1 bylo vyměřeno 15 dílů pro podsedky (dnes levá strana Sušické ulice od č. 109 k číslu 184), nazvané Nivky, následovalo pole přidělené mlýnu na č. 73 (a protože majitel se jmenoval Staněk, pole zde se dodnes nazývá Stanky), a za ním již byly Panské břehy - oněch 100 měřic pole odňatých vrchností. Dále se zkrátilo Prostřední pole za rozcestím Tučín - Kozlovice, a zde 15 podsedkům přiděleno další pole (trať Kráčiny, Záhonky). Rozdělena byla též část pásu podél Radslavického potoka, před vesnicí a to podsedkům i pololánům. Po těchto úpravách měl každý podsedek (zahrada) po 10 měřicích včetně zahrady. K dosavadním 13 podsedkům z r. 1619 kromě č. 5 přibyl tehdejší půlpodsedek na č. 46 a podsedkem se stala ještě usedlost č. 4 místo č. 49.

Selských usedlostí zůstalo od r. 1701 35, všechny s ½ lánu. Bylo nutno přerozdělit polnosti v jednotlivých polních tratích. V Záhumenkách k Sušicím  vzniklo 35 dílů, v Záhumenkách ke Kozlovicím dvakrát 35 dílů (každé usedlosti připadly 2 díly) a v Malém, Prostředním a Hrubém poli vzniklo 2krát 35 čtvrtí (vždy přední a zadní). Dvě čtvrtě v každém poli pak náležely k jednomu pololánu.

Po r. 1693 byla v Radslavicích nově postavena panská hospoda (č. 80) a panská kovárna (č. 78) a před r. 1690 poddanský mlýn (č. 73). Postaveno bylo též stavení k dosud pusté zahradě č. 88, ale ne na ní, ale na místě nynějších č. 56 a 58. Celkem stálo r. 1701 v Radslavicích 53 domů.

Vraťme se ještě zpět  k  novému Sušickému dvoru. Kromě uvedených odejmutých poddanských pozemků a pozemků obou vysušených rybníků bylo k němu připojeno asi 80 měřic Kopanin, které dosud za plat užívali Radslavští a pastvina Vrbičí u Bečvy, rovněž užívána Radslavskými. Kopaniny i Vrbičí se dnes nachází na území Grymova. Po připojení pozemků započalo i hospodaření na novém dvoře. Byl sem převeden dobytek z Tršic a dvůr osazen lidmi. Celé hospodaření v letech 1701 až 1707 vedl sušický a radslavský purkrabí, čili Sušice a Radslavice tehdy tvořily samostatný statek, nezávislý na tršickém panství. Teprve po zrušení funkce purkrabího byly obě vesnice připojeny zpět k tršickému panství, kde zůstaly až do r. 1848.

Při odebrání Kopanin zůstala poddaným ještě část polností, které užívali za plat (jako dosud Kopaniny). Tyto platové role byly nově rozděleny tak, že 35 pololáníků dostalo po více jak 1,5 měřic, 15 zahradníků po více jak 0,5 měřic. Dotyčné polnosti se nacházely v polních tratích Přední lány, Zadní lány a Kopaninky.

Je přirozené, že odejmutí rolí a pastvin vrchností v r. 1701 nezůstalo bez odezvy u poddaných. Opět se obracejí se stížnostmi na zemský úřad moravského hejtmanství, jsou vysílány do Radslavic a Sušic vyšetřující komise a nakonec v r. 1707 poddaní odmítají ke dvoru robotovat a pasou svůj dobytek na bývalém radslavském rybníku. Spor je ukončen výrokem Zemského úřadu hejtmanství v Brně z 11.11.1707, kterým je vrchnosti potvrzeno oprávnění odejmutí rolí a pastvin a poddaným uloženo robotovat ke dvoru a zakázáno užívat bývalého radslavského rybníku. Šest předních odbojníků vůči vrchnosti (5 ze Sušic, 1 z Radslavic) bylo odsouzeno k vězení na 3 týdny. Tímto rozsudkem končí též série sporů a odporu poddaných Radslavic a Sušic vůči své vrchnosti, olomoucké kapitule, trvající přes 60 let.

Tomuto úseku dějin Radslavic  jsem se věnoval poněkud podrobněji proto, že podle rozsahu dochovaných písemností v zemském olomouckém archivu se jedná o nejrozsáhlejší spor s vrchností na statcích olomoucké kapituly. S úcty k našim statečným předkům by si tato doba zasloužila někdy v budoucnu i samostatné zpracování.

 

Správa vesnice za feudalismu

 

Podívejme se nyní, jak vypadala správa vesnice v Radslavicích za feudalismu. V čele vesnice  (tak jako všude jinde ) stál rychtář, též nazývaný fojt. Jemu k pomoci byl ustanovován pudmistr a pudmistrovi pomáhali 4 konšelé (z nichž jeden se jmenoval mladší pudmistr ).

Rychtář zastupoval na vesnici vrchnost. Vybíral též a odváděl platy a dávky vrchnosti. V Radslavicích nebyl dědičný, ale obměňoval se při obnovování úřadu. Po dobu výkonu své rychtářské funkce  byl osvobozen  od  roboty. Těchto  šest představitelů vesnice tvořilo úřad (někdy též se říkalo rada). Úřad v čele s rychtářem měl až do 2. poloviny 17. stol. poměrně značné pravomoci. Vedl purkrechtní a sirotčí registry, které byly v obci též uloženy. Měl právo řešit drobnější sousedské spory a přestupky (jako např. krádeže) a je i trestat. Je zachován záznam, kdy provinilý za krádež dřeva byl úřadem potrestán odnětím dvou kobyl. V obci byla i šatlava, takže mezi tresty bylo i vsazení do šatlavy na několik dní. Tato pravomoc rychtáře a úřadu byla po třicetileté válce silně omezována, až zanikla úplně. Rychtář pak zůstal jakýmsi výkonným orgánem vrchnosti v obci a úřadu zůstaly jen některé hospodářské věci vesnice.

Radslavice dlouho neměly svou vlastní pečeť, pro případ potřeby si pak pečeť půjčovaly ze sousedních vsí. Prvý zachovaný otisk radslavské pečetě v archivních dokumentech je až z roku 1729. Je na něm nápis "Gemein. Insigel. Ratzlawitzer", uprostřed je zobrazená oračka s krojidlem.Patrně nedlouho před r. 1729 bylo uděleno Radslavicím právo pečeti.

Obnovování úřadu probíhalo každým rokem. Dochoval se nám záznam, jak se při tom postupovalo. Obnova úřadu se konala v Olomouci u toho pána, který měl Radslavice právě v užívání. V určený den (mezi Vánocemi a masopustem) se k němu dostavila celá obec (tj. držitelé selských a zahradnických gruntů). Nejprve starý úřad oznámil pánovi (tajně), koho každý navrhuje na své místo. Pak nastalo volení fojta. Každý z obce přistoupil k pánovi a řekl mu tajně svůj návrh fojta. Kdo dostal nejvíc hlasů, předstoupil před obec a pak se pán dotázal, zda s ním souhlasí na místo fojta. Nato se obec pospolu tiše poradila a obcí ustanovený potazník (mluvčí) oznámil buď souhlas, anebo nesouhlas a jeho důvody (ty oznámil pánu tajně). Uznal-li pán důvody nesouhlasu za oprávněné, opakovalo se volení s dalším, kdo získal nejvíce hlasů. S kým obec souhlasila, byl zvolen za fojta (rychtáře). Fojt pak přednesl návrh na pudmistra a navrhovaný pudmistr na konšely. Pak se provedlo volení pudmistra a konšelů stejným způsobem, jak u fojta. Na závěr složili  fojt, pudmistr a konšelé přísahu vrchnosti.

Stávalo se dosti často, že zejména fojta zastával tentýž člověk několik let po sobě. Nejdéle zůstal rychtářem Cyril Kubálek z č. 46 v letech 1737 - 1762 - plných 25 let. Díky purkrechtním registrům se nám uchovala jména rychtářů, pudmistrů a konšelů od r. 1535, z nichž větší část byla uvedena ve sborníku "Chaloupky naše, buďte požehnány...". V témže sborníku je popsána příslušnost Radslavic k právu lipenskému a velikost platů za tuto příslušnost. K lipenskému právu náležely Radslavice asi od pol. 16. stol. Tato příslušnost znamenala, že u spletitějších sporů se rychtář s konšely obraceli o radu do Lipníka a také využívali služeb kata.

Radslavice v 18. a první polovině 19. století

V letech 1703 - 1704 postavila vrchnost v lese Hloží u Bečvy panský mlýn (zvaný dle lesa  Hloží), který pak  zájemcům pronajímala. Po postavení mlýna Hloží zanikl mlýn na č. 73, čímž zde vznikl  podsedek. Radslavští poddaní  se stavbou mlýna nesouhlasili. Namítali, že je postaven na jejím obecním pozemku - lese Hloží (ale o tom vrchnost prohlašovala, že je její) a že bude podmáčet jejich pastviny (přívod vody byl proveden umělým korytem - vantroky). Námitky byly zamítnuty uvedeným rozsudkem z r. 1707.

Po r. 1710 pojala vrchnost úmysl postavit poblíž Radslavic nový dvůr. Co ji k tomu vedlo, nevíme, vždyť nedaleko byl nedávno postaven sušický dvůr. Jedním z mnoha důvodů mohla být velká vzdálenost tohoto dvora od radslavských pastvin. Při vyhledávání vhodného místa ke stavbě nového dvoru v r. 1713 byla radslavským poddaným přidána z panských pozemků vedle dosavadních obecních pastvin další pastvina. Byla  to patrně pastvina u Bečvy, označována později jako Rýn, možná také pozdější role v trati Úzké a Široké u vznikajícího radslavského dvoru. Dvůr sám se začal stavět před r. 1720, byl r. 1720 dokončen a osazen dobytkem i lidmi. Zpočátku byl řízen  sušickým šafářem, od r. 1725 zde hospodaří radslavský šafář. Obvykle se zde chovalo kolem 60 až 70 ks krav, asi 10 ks mladého skotu (jalovice, býci), kolem 90 ks drůbeže a 5 prasat. Kromě šafáře dvůr obývalo 6 až 10 lidí dvorské čeledi. K radslavskému dvoru kromě rozsáhlých pastvin u Bečvy náleželo pole Panské břehy, Kopaniny a polnosti bývalého radslavského rybníka (přeměněného na role a louky). Větší část panských rolí (70 - 80 %) byla osévána pšenicí a ječmenem, zbytek ovsem a hrachem, jen malá část prosem. Někdy se vysévalo konopí.

Veškeré polní práce byly vykonávány robotou poddanými. Pouze mlácení obilí, které probíhalo v podzimních a zimních měsících cepy, bylo za naturální odměnu ( asi 1/13 vymláceného obilí ). Až do rozdělění dvoru r. 1787 se hospodařilo trojstranným způsobem, tj. každý rok se část polnosti (kolem 1/3) nechávala ležet úhorem.

V letech 1714 až 1716 se po širokém okolí rozšířil mor. V Radslavicích v r. 1715 na tuto nemoc zemřelo 38 osob (v sousedních Sušicích nikdo)

Z příkazu vrchnosti je v r. 1729 přeměněno 8 pololánových usedlostí na podsedky a většina jejich polností je rozdělena mezi zbývajících 27 pololánů. Novými podsedky z pololánů se staly usedlosti č. 2, 6, 11, 12, 18, 20, 49 a 52. Novým podsedkům zůstaly jejich díly na obojích záhumenkách a nově jim byly přiděleny polnosti ve třech tratích: rozšířených Kráčinách, vzniklém zkrácením části Prostředního pole, na části zrušených čtyř čtvrtí v Hrubém poli, sousedících s tratí Podsedky (zbytek čtvrtí, od silnice k Tučínu k tučínským hranicím, byl rozdělen mezi 27 pololánů, čímž vznikla trať Žejdlíky), na Vrbovci. Výměra polností nových podsedků se přibližně rovnala výměře dosavadních podsedků.

Mezi 27 pololánů byly rozděleny čtvrtě po zrušených pololánech v Malém, Prostředním a Hrubém poli,  kde vznikly tratě Záhonky. Pololány se tím zvětšili asi o 10 měřic pole.

Nedlouho po  roku 1729 byly  pololáníkům a podsedníkům rozděleny pozemky poblíž radslavského dvora (buď z obecních pastvin, či z panských  pozemků), tak vznikly polní trati Podílničná a Úzké, které získali pololáníci, a Široké, přidělené podsedníkům. Pololáníci získali asi po 3 měřicích, podsedníci po necelé měřici pole.

V r. 1729 se v  Radslavicích nachází 10 domků bez polí, postavených bezpochyby po r. 1700. Byly to dva obecní domky pro pastýře (č.71 a 72) a pak č. 65, 66,69, 70, 74, 75, 76 a 82. Mezi léty 1729 až 1755 se staví dalších 18 domků: vznikají domky na Trávníku a na ně navazující domky podél cesty od Prosenic, tj. č. 24 až 35, pak č.64, 67, 68, 77, 83 a č. 59 jako výměnek k č. 60. V téže době se dělí stavení náležející k zahradě na pozdějším č. 88, na 3 domky: 56, 57 a 58.Můžeme konstatovat, že zatímco za předchozích 200 let nepřibyl v obci více méně žádný dům, za 70 let 18.století vzrostly Radslavice i více než polovinu, z 53 domů na 83. To je též počet domů, který se nacházel v Radslavicích v r. 1771, kdy bylo zavedeno číslování domů ( tehdy ovšem k Radslavicím náležely ještě další tři budovy: radslavský dvůr, mlýn Hloží a obydlí převozníka u Bečvy - i s nimi 86 budov). V průběhu 18.století, jak vidno z předchozího, vznikla vedle pololáníků a zahradníků třetí vrstva obyvatel - domkaři bez pole, vlastnící jen domek. Živí se převážně nádenickou prací, někteří z nich i řemeslem (většinou jako tkalci či ševci, výjimečně krejčí).

V letech 1770 až 1773 dochází v Radslavicích k prvému dělení obecních pastvin. Rozdělovaly se tehdy pastviny, které vrchnost předala poddaným v r. 1677 jako náhradu za zatopené (jak bylo již uvedeno) a které užívali společně Sušičtí a Radslavští. Nejprve bylo provedeno rozdělení pastviny mezi Radslavice a Sušice (čímž vznikla hranice mezi polnostmi obou obcí v této části) a pak vlastní dělení mezi osedlé. Část pastvin se dělí stejnými díly pololáníkům a podsedníkům (polní trati Mesla a Přítrže), na části je dělení mezi pololáníky a podsedníky v poměru 4:1 (trati Dlouhé, Sládkovy, Lopatky a Zárybniční). Zároveň se rozděluje část obecních pastvin poblíž mlýna Hloží, a to stejnými díly mezi podsedníky a pololáníky (polní trať Nadrýní).  Rozdělováním pastvin dostává každý pololán přes 6 měřic pole a podsedek přes 3 měřice.

Po roku 1770 se rozhodla vrchnost odprodat zájemcům tři objekty v Radslavicích, které dosud vlastnila a pronajímala: r. 1773 mlýn Hloží, 1774 kovárnu a r. 1775 hospodu. Novým držitelům jsou při prodeji stanoveny povinnosti vůči vrchnosti (především vrchnostenský plat), robotu však nevykonávají. V letech 1783 až 1785 staví vrchnost vedle dosavadní hospody (a patrně z části budovy této hospody) vinopalnu, koželužnu a řeznictví (nynější č. 84), kterýžto objekt pak pronajímá. Koželužna a řeznictví zde brzy zanikají, takže zůstává jen vinopalna, k níž se přidružil i výčep.

V 2.pol. 18. století  nabývají  národohospodáři našich zemí přesvědčení, že nucená robotní  práce se stává stále méně efektivní a že mnohem výhodnější je svobodná práce rolníků na svých  vlastních  polnostech.  Začali proto prosazovat rozdělování panských dvorů mezi malorolníky (za peněžní a naturální činži) a přeměnu dosavadních robot na platy. Proto též v r. 1783 vychází císařský patent, kterým je nařízeno přeměnit roboty na plat na  všech komorních a někdejších  klášterních statcích a některých statcích církevních institucí. Mezi ně patřily i statky kapitulní.

Přeměně robot na plat předchází v Radslavicích rozdělení radslavského dvora (a v Sušicích sušického dvora), s čímž souvisí vznik Grymova. Zakládací listinou Grymova, která zároveň rozděluje radslavský dvůr, je osidlovací  protokol, sepsaný 24.4.1787 na zámku v Tršicích. Osidlovacím protokolem bylo stanoveno, že na místě radslavského dvora vznikne 24 usedlostí po 18 měřicích pole. Rozděleny byly i budovy dvora. V protokolu byly stanoveny též povinnosti i práva nových osadníků. 8 nových osadníků  Grymova bylo z Radslavic, ostatní z  blízkého i vzdálenějšího okolí. Převážná část polností grymovských osadníků byla z dosavadních  polí, zahrad  a pastvin, které tvořily souvislou plochu u dvora, a jen zbytek byl na bývalém radslavském rybníku. Od založení měl Grymov svou samostatnou vesnickou správu (rychtář a konšelé). Ke Grymovu byly přiděleny mlýn Hloží a převozníkův domek Vrbovec.
Ne všechny pozemky dvora byly přiděleny založenému Grymovu. 167 měřic bylo rozděleno mezi 36 poddaných z Radslavic a 8 ze Sušic. Mezi nimi bylo 23 domkařů, 16  zahradníků, 3 podruzi, 1 kovář a 1 hospodský. Předávané podíly byly nestejně velké, od 2 do 8 měřic. Tyto pozemky tvořily celou trať Panské břehy a větší část bývalého radslavského rybníka. Kapitula si ponechala 26 měřic luk v bývalém rybníku a asi 85 měřic pastvin u Bečvy (ty pronajímala grymovským osadníkům). Poznamenejme ještě, že radslavský dvůr před rozdělením měl 343 měřic polí, 64 měřic luk, 45 měřic zahrady a 280 měřic pastvin

Po rozdělení radslavského dvora (a též sušického, kde vznikl Oldřichov) přikročila kapitula k přeměně robot na platy, čili k tzv. abolici robot. Aboliční smlouva byla se zástupci poddaných z Radslavic i Sušic (byla společná pro obě obce) sepsána v Radslavicích 14.1.1789. Podle ní se každému sedlákovi (půlláníku) dosavadní tažní robota se dvěma koňmi o délce 156 dní ročně a 13 dní pěší roboty ročně přeměnila v roční plat 26 zlatých. Zahradník namísto 78 dní pěší roboty ročně platil 8 zl. Robotovat dosud byli povinni i domkaři. Osmi domkařům byl předepsán plat ročně po 2 zl. 36 kr. místo 26 dnů pěší roboty, 21 domkařům plat po 1 zl. 30 kr. namísto 13 dnů pěší roboty. Sedlákům zůstala ještě část roboty: každý byl povinen odvést 2 fůry stavebního materiálu do vzdálenosti 2 hodin jízdy a každý odvést 40 měřic sladu do pivovaru na vzdálenost půldruhé míle. Pokud by vrchnost potřebovala vykonat další práce, byli poddaní povinni ji vykonat, avšak za úplatu. Kromě platů a dávek vrchnosti odváděli poddaní dávky faře (u nás do Pavlovic), tzv. desátek. V Radslavicích odváděl pololáník 78 snopů žita a stejné množství ovsa, žejdlík sádla a 4 vejce, zahradník žejdlík sádla a 4 vejce.

Mezi význačné činy v Radslavicích patří založení místní školy, ke kterému došlo v r. 1784 či 1785. Škola byla vytvořena jako filiální (pobočka) farní školy v Pavlovicích. Prvá zmínka o škole pochází z března 1785. Nedlouho po vytvoření radslavské školy postavila obec školní budovu v proluce mezi č. 72 a 73 (přiděleno jí č. 85). Prvým učitelem zde byl Jan Kraker, dalšími učiteli byli Karel Bocan (1786), Jan Seidl (1792), František Keller (1803), Antonín Keller (1805-1815), František Beníšek (1822 - 1831). Po založení Grymova do radslavské školy začali docházet grymovští žáci. V r. 1820 docházelo do školy 69 žáků, v r. 1843 90 (z toho 18 z Grymova).

Koncem 18. stol. (přesný rok neznáme) vystavěla radslavská obec na volném prostranství před hostincem  č. 80 kapli, zasvěcenou sv. Floriánovi. Podle vzpomínek Slaměníkova děda Jana Droběníka byl v té době rychtář evangelického vyznání: ten, když nemohl zamezit stavbě katolické kaple, způsobil alespoň to, že kaple byla vystavěna daleko menší, než bylo původně zamýšleno.

Jak se v té době dostali evangelíci do Radslavic, když předtím již více než 100 let byly celé Radslavice katolické? Když vydal císař Josef II. toleranční patent, přihlásilo se asi 12 radslavských rodin k evangelickému vyznání (ježto k bratrství se hlásit nemohli). Jistě k tomu přispěla dosud živá tradice českobratrská, která ještě v některých rodinách přežívala. Ale hlavním podmětem byl bezesporu styk Radslavic (a i Sušic) s Pacetlukami, které patřily též k tršickému panství. A za dob nevolnictví bez povolení vrchnosti se nemohly uskutečnit sňatky mezi poddanými  cizích vrchností, takže  nebyly sňatky mezi radslavskými a pacetluckými výjimečné. Pacetluky sousedily s Prusinovicemi, které byly známé svým evangelictvím. K evangelíkům tehdy přestoupily všechny rodiny, které měly příbuzné s pacetluckými rodinami. Časem však (nejpozději do let 1810 - 1815) evangelictví z Radslavic vymizelo: buď rodiny vymřely, nebo se vrátily ke katolictví.

Od r. 1770 do r. 1800 příliš nových domů v Radslavicích nepřibylo. Kromě vinopalny a školy to již bylo jen č. 86 (přistavěno k č. 82) a č. 87 (postaveno mezi domy č. 66 a 67). K r. 1800 stojí v Radslavicích 87 domů. K r. 1791 je odhadováno, že v Radslavicích žilo 505 obyvatel.

V následujících padesáti letech (1800-1850) je přírůstek domů v obci minimální. R. 1808 je postavena zahradnická usedlost č. 88 (když se pozemky odloučily od č. 46), po r. 1820 staví obec pro pastýře dva nové domky č. 89 a 90 (u potoka proti č. 31). Staré pastýřské domky č. 71 a 72 pak odprodává. Příčin stagnace růstu Radslavic bude více a těžko se dnes odhadují. Jednou z nich je zrušení nevolnictví r. 1781, čímž byl umožněn volný pohyb obyvatel mimo panství. Vliv jistě měl vznik Grymova a tím možnost se usazovat zde (což někteří z Radslavic využívali). Jedním z hlavních důvodů však byla skutečnost, že v Radslavicích již nezbývalo mnoho míst pro stavbu nových domků. Směrem k Bečvě, na pastvinách, pro zamokřené pozemky a nebezpečí záplavy z potoka nebylo vhodné stavět a jinak obec obklopovala pole, která byla součástí usedlosti, u nichž byl zákaz oddělování částí polností.

Koncem 18. stol. se začínají pěstovat na polích pícniny (jetel, vikev) a brambory, opouští se trojstranné hospodaření a rozšiřuje se střídavé hospodaření (bez úhoření). K r. 1843 je zaznamenáno, že v Radslavicích se  kromě  hlavních obilnin (pšenice, ječmen, žito, oves) pěstovalo proso, hrách, konopí, jetel, vikev a brambory. Řepa se tehdy ještě nepěstovala.

Rok 1848 a léta následující (do roku 1880)

Mezníkem v životě vesnice byl r. 1848, kdy bylo zrušeno poddanství, čímž zanikaly veškeré povinnosti poddaných vůči vrchnosti. Za zrušení povinností však poddaní platili náhradu, museli se vykoupit či vyvázat z poddanských povinností. Náhrada se stanovila následovně: naturální dávky se převedly na peněžní částky a k tomu se připočetly peněžní platy. Tato suma se snížila na polovinu (polovina se poddaným odpouštěla), což představovalo roční rentu náhrady. Celkovou náhradu pak tvořil dvacetinásobek roční renty. V Radslavicích u pololáníků náhrada činila 164 zl., u zahradníků 46 zl. Tyto náhrady byli vlastníci usedlostí povinni splatit do 20 let.  Povinnosti rustikálních poddaných byly ukončeny k 1.11.1848. Ruší se též dávky k faře, rovněž za náhradu.

Zrušením  pozemkové vrchnosti  a poddanství, provedené císařským patentem ze 7.9.1848, zanikla i dosavadní feudální panství jako základní jednotky správní i soudní. Bylo zapotřebí veškerou administrativu i soudnictví nově uspořádat.

Nejnižšími články správy se staly obce. Vytváření obcí umožňoval tzv. provizorní obecní zákon z r.1849, avšak jeho realizace byla pozastavena až do doby provedení reorganizace celé státní správy (mimo jiné vytvoření okresních úřadů – hejtmanství a okresních soudů). A tak až v průběhu 1.pololetí 1850 se začaly provádět v obcích volby do obecních výborů. Ty, podle obecního zákona, byly orgány obcí a je reprezentovaly.

Podle obecního zákona se obcemi staly dosavadní katastrální obce. Ty byly vytvářeny při zakládání katastrálních map pro novou soustavu pozemkové daně dle patentu z r. 1817. A protože katastrální obec neměla být menší než 500 jiter (tj. 288 ha), byly menší vsi přidružovány větším.  Tak vznikla společná katastrální obec pro Radslavice a Grymov (ten neměl dostatečnou výměru). Pak ze zákona se od r. 1850 stal Grymov součástí obce Radslavice se společným obecním výborem.

Společný obecní výbor měl 12 členů a 6 náhradníků. Obecní výbor volili jen poplatníci daní: k volbám byl připuštěn jen ten, kdo platil alespoň 1 zl. ročně. Oprávnění voliči byli rozděleni do 3 voličských sborů, v každém sboru se volila třetina členů a náhradníků. Rozdělení do sboru bylo dle majetku: v prvním sboru byli nejbohatší, ve druhém střední vrstva a ve třetím nejchudší. Rozdělení do sborů se provádělo dle daní tak, aby součet daní v každém sboru byl přibližně stejný. Tak např. r. 1880 volilo v prvním sboru 14 voličů, ve druhém 21 voličů a ve třetím 101 voličů. Rozdělení do voličských sborů bylo společné pro obě osady (Grymovští volili ve třetím sboru jako nejméně majetní). Výbor volil obecní radu, tj. starostu a prvního až třetího radního. Přehled starostů od r. 1850 je v samostatné části.

V r. 1878 žádá Grymov o odloučení od Radslavic a vytvoření samostatné obce Grymov. Žádosti je vyhověno císařským rozhodnutím v r. 1882, kdy je též obecní výbor Grymova zvolen.

Přímé válečné události pruské války v r. 1866 se obce nedotkly. Obcí však prošli pruští vojáci, kteří požadovali po obyvatelích potraviny, i když  za odebrané věci zaplatili. V důsledku této války se po celém kraji rozšířila cholera, která se nevyhnula ani Radslavicím. Tehdy v Radslavicích zemřelo od 1. srpna do 17. září 12 osob. Pohřbeni byli mimo hřbitov, dle pamětníků pod břehem, táhnoucím se ke Kozlovicím, v dolíku mezi bývalým prvým a druhým hájkem, kde se pak říkalo Na umrlých. Podle pověsti zde strašívalo obdobně jako v Katové. Zmíněné pověsti jsou uvedeny ve sborníku  "Chaloupky naše, buďte požehnány...".

K druhému dělení obecních pastvin dochází v Radslavicích v r. 1863. Rozdělovaly se pastviny ležící po obou stranách silnice z Radslavic ke Grymovu (po scelování v r. 1932 jsou zde polní trati U Jana, Přední podíly, Noční podíly, Vrchní novotě, Zadní podíly, Trávník, Podílky). Pololáníci získali při dělení po 6,5 měřicích, zahradníci po 3,2 měřicích. Po tomto rozdělení pastvin dosáhl pololánický grunt výměry kolem 14 ha, zahradnická usedlost 3,5 ha. Po zrušení zákazu dělení usedlostí kolem r. 1865 dochází během následujících 100 let ke změně velikostí u jejich většiny (prodejem či koupí jednotlivých polností). Je zajímavé, že u pololánů se jejich výměry téměř výhradně snižují (zvětšení je výjimečné), kdežto u podsedků se výměra mnohdy zvyšuje (jsou ale případy snížení výměry, výjimečný je i odprodej všech polností). Vznikají ale též nové selské usedlosti s menšími výměrami polností.

Z dělení měli prospěch i domkaři. Původně jim však obec odmítla  cokoliv přidělit. Teprve po stížnosti domkařů u místodržitelství v Brně se rozhodla obec rozdělit část pastviny, takže 35 domkařů získalo po necelé měřici pole (Podílky).

I po tomto druhém dělení pastvin zůstalo obci dosti pozemků - až ke 100 ha. Nerozděleny zůstaly především zaplavované pastviny kolem Bečvy, ale kromě toho si obec nechala také úrodnější půdu. V omezenější míře se páslo v Radslavicích na zbylých pastvinách dále až do počátku našeho století. (20.stol.)

V r. 1870 kupuje obec od olomoucké kapituly palírnu (č. 84). Tu zde zrušila a na jejím místě postavila budovu nové obecní hospody, kterou pak pronajímala. 

Při prvém sčítání lidu v r. 1869 se sčítal též dobytek. Dle sčítání se v Radslavicích nacházelo 123 dospělých koní (93 kobyl, 30 valachů, žádný hřebec), 25 hříbat do 3 let, 1 býk, 167 krav, 115 telat do 1 roku, 4 voli, 4 ovce, 9 koz, 203 vepřů (prasnic i na výkrm) a 30 úlů (z toho 14 v č. 54). Zpravidla na pololánu byli chováni 4 koně, 3 až 4 krávy, na podsedku 2 koně a 2 krávy. Větší část domkařů (25) chovala krávu.

Během padesáti let 2. poloviny 19. století přibylo v Radslavicích 9 nových domů. V r. 1851 se usedlost č. 60 rozděluje na 2 čtvrtiny, čímž vzniká z části budov č. 60 usedlost č. 91. Na obecním pozemku vedle č. 88 je po r. 1870 postaven domek č. 92. Mezi léty 1870 až 1880 jsou postaveny domky č. 94 až 96 v proluce mezi č. 35 a 36 na pozemku, náležejícím k č. 36. Č. 97 vzniklo rozdělením č. 39 (stejně asi i č. 93 vzniklo rozdělením některého domu a po r. 1900 zaniklo). Domky č. 98 a 99 byly postaveny před r. 1900 mimo dosavadní sídelní areál obce na oddělených parcelách polí na Předních čtvrtích v Malém poli. V r. 1900 stálo v Radslavicích 99 domů a bydlelo zde 627 obyvatel.

Přerod Radslavic na novodobou obec

Po r. 1880 nastává období více jak třiceti let (do r. 1914), které lze výstižně nazvat přerodem Radslavic v novodobou obec. Dosud to byla obec bez silnic, při podzimních  plískanicích prakticky odříznuta od světa. Spojení s druhou stranou Bečvy bylo jen brodem či přívozem u grymovského Vrbovce anebo přes most až v Přerově či Lipníku. Nebylo zde též žádných spolků. Na druhé straně o vzdělání dětí již skoro 100 let pečovala místní škola, kde působili vesměs dobří učitelé. Byl to bezpochyby i vliv místní školy, který způsobil rychlý rozvoj Radslavic na přelomu minulého a našeho století.

Stavba mostu přes Bečvu i prvých silnic přes obec souvisí s rozvojem řepařství. Také nejbližší silnice před r. 1890, tj. silnice z Pavlovic přes Sušice do Lipníka, byla postavena před r. 1850 z podnětu majitele pavlovského panství pro usnadnění odvozu cukrovky do lipenského cukrovaru z jeho statku.

V r. 1880 až 1881 se v Malých Prosenicích staví rolnický akciový cukrovar. Proto byl současně postaven u Malých Prosenic most přes Bečvu (tehdy ještě přes staré řečiště), aby byl možný odvoz řepy z naší strany Bečvy. Současně Rýnem zřízena nová polní cesta pro přístup k mostu. Jelikož polní cesty stále méně vyhovovaly v podzimních měsících pro odvoz řepy, je přikročeno v r. 1890 ke stavbě prvé silnice z Radslavic, a to do Tučína. O rok později se staví silnice do Malých Prosenic a do Pavlovic, v následujících letech do Sušic. Jako poslední je budována r. 1902 silnice k Přerovu. Všechny tyto silnice byly v podstatě vedeny po dosavadních polních cestách.

Radslavské pozemky odedávna trpěly mokrem, což bylo dáno rovinatým terénem. Zvlášť citelné to bylo v devadesátých letech minulého století, kdy přišla zvlášť mokrá léta. Proto obecní výbor rozhodl  v r. 1898 požádat  zemský meliorační výbor o zhotovení odvodňovacích projektů. Ty byly zhotoveny ještě do léta toho roku. Zdaleka ne všichni byli pro melioraci. Na valné hromadě všech majitelů pozemků se pro odvodnění podepsala jen polovina. Teprve při obcházení se podepsali další, takže se pro odvodnění přihlásily 3/4 majitelů, načež bylo okresní hejtmanství požádáno o přinucení svolení zbylých. Ke konci r. 1898 se utvořilo vodní družstvo. S meliorací se započalo na podzim r. 1899 a ukončena byla koncem r. 1901. Odvodněna byla většina pozemků katastrálního území, což byl co do velikosti druhý největší odvodňovací projekt na Moravě. V r. 1914 se vytvořilo 2. vodní družstvo pro odvodnění zbylých 32 ha. Práce přerušila válka, takže toto odvodnění bylo dokončeno v r. 1920. Že radslavské pozemky tím získaly na ceně i úrodnosti, netřeba dodávat.

Ještě neskončilo odvodnění a již se připravoval další význačný podnik pro pozvednutí rolnického hospodaření. Na přelomu let 1900 - 1901 je vytvořeno rolníky z Radslavic a okolí rolnické mlékařské družstvo. V únoru 1901 rozhoduje valná hromada družstva postavit v Radslavicích parní mlékárnu (č. 100) a v říjnu téhož roku je již mlékárna v provozu. Stavbou mlékárny rolníci velmi získali, neboť dodávkami mléka mlékárně získali pravidelný měsíční příjem. Dosud vozili výrobky z mléka (máslo, tvaroh) na trh do okolních měst. Po svém zřízení měla mlékárna 80 dodavatelů mléka z Radslavic a okolí. Pro srovnání, v r. 1935 jich bylo 444, z Radslavic (112), Grymova (36), Sušic (62), Oldřichova (36), Pavlovic (84), Tučína (66), Kozlovic (24) a Želatovic (24). Za prvé světové války od r. 1915 byla mlékárna odstavena (zůstala tam sběrna mléka), provoz obnoven počátkem r. 1920. Dlouholetým jejím správcem a posléze ředitelem byl (od r. 1920 do po r. 1950) Vojtěch Hošťálek. V r. 1902 byl (pro ubytování zaměstnanců)pro mlékárnu odkoupen domek č. 99, později vedlejší č. 98 a r.1910 staví mlékárna domek č. 108.

Dalším všeobecně prospěšným  podnikem bylo zřízení poštovního úřadu v Radslavicích (do té doby náležely Radslavice k poště v Pavlovicích). Žádost o zřízení byla podána již v r. 1907, avšak trvalo 5 let, než byla oprávněná žádost vyřízena. K otevření samostatného poštovního úřadu v obci došlo 1.6.1912, místnosti poskytlo mlékárenské družstvo ve svém domě č. 99.

V době, kdy se marně vyjednávalo o zřízení poštovního úřadu, se podařilo přivést po dvouleté přípravě elektrický proud do obce z městské elektrárny v Přerově. Aby se toto uskutečnilo, zřizuje se elektrické družstvo. Poprvé se v Radslavicích svítí i mlátí elektrickým proudem 1.9.1911.

V r. 1908 vystavěla obec nové hospodářské stavení č. 103 (pro chov obecních plemeníků) s obecní nemocnicí a věznicí.

Mezi léty 1900 až 1914 přibylo v obci 10 domů. Kromě již uvedených (mlékárna, obecní dům a č. 108) to byly 3 domy (105 až 107) vedle č. 23 na pozemku, náležejícímu k této usedlosti, č. 101 (na zahradě č. 81), č. 102 (na obec. pozemku vedle č. 92), č. 109 (po levé straně cesty k Sušicím - prvý domek na trati Nivky) a č. 104 (jako nouzový na proluce mezi č. 28 a 29).

Téměř každoročními povodněmi poškozovala Bečva pozemky podél svého toku, což ale nebyl jen problém Radslavic, ale všech vesnic v jejím povodí. Proto zemský úřad v Brně přikročil koncem minulého století k postupné regulaci Bečvy od Valašského Meziříčí až po její ústí do Moravy. Na Radslavsku se s regulací započalo v r. 1903, nejprve na jaře stavbou nového mostu nad budoucím řečištěm v Rýně a pak od června s vlastními regulačními pracemi. Práce pak pokračovaly celý rok 1904 a ukončeny byly v r. 1905. Na pracích se nepodíleli místní dělníci (neměli příliš velký zájem), pracovali převážně maďarští dělníci a dělníci z Itálie pod vedením podnikatelů bratří Costových.

Při regulaci Bečvy byl také vypřímen hlavní odvodňovací příkop (z let 1899-1901) a vypřímen a zregulován potok vedoucí vesnicí. Od regulace již Bečva nenadělala tolik škody jako dříve.

Nemálo proměn přineslo toto období Radslavicím i na poli kulturním a společenském. V r. 1884 byla postavena nová školní budova (č. 5), na svou dobu velmi moderní, která byla chloubou tehdejších Radslavic. Na této škole od r. 1890 plných 22 let působil coby nadučitel Leopold Veselý, který měl velký podíl na uskutečnění nemalých změn v obci (zde popisovaných) a mnohých podniků byl hlavním iniciátorem (jako hasičský sbor, odvodnění, mlékařské družstvo aj.).

Prvým vzdělávacím spolkem, založeným v Radslavicích v r. 1893, byl Sbor dobrovolných hasičů, jehož hlavním posláním však byla ochrana majetku spoluobčanů před ohněm. Podrobnosti o vzniku a činnosti sboru jsou na jiném místě internetu.

Z popudu mladého učitele Mil. Mačáka se zakládá r. 1905 čtenářský spolek Hospodářská besídka, jehož předsedou se stal Jaroslav  Dostalík. Tento spolek odebíral na svou dobu dosti časopisů a měl dosti knih zábavného i poučného obsahu. Od r. 1907 vydával v Radslavicích Jaroslav Dostalík (pozdější starosta obce) časopis Český rolník a o rok později Česká selka. V r. 1909 odkupuje vydavatelská práva Českého rolníka předmostský Josef Krejzlík, který tento časopis přeměňuje na Rádce zahrádkářů, jenž pak po r. 1948 stává se časopisem Svazu zahrádkářů.

V r. 1910 je založen v obci místní odbor Národní jednoty, který získal na 100 členů (mladších i starších, mužů i žen). Od prvopočátku úzce spolupracoval s Hospodářskou besídkou a ve svém programu měl divadla i přednášky. Tento odbor má zásluhu též na založení dalšího radslavského spolku - tělocvičné jednoty Sokol Radslavice, k čemuž došlo v r. 1913. Ještě téhož roku se upravují půdní prostory nad chlévy obecního hostince na první sokolovnu, kde již koncem r. 1913 se cvičí. Od počátku se členové věnují i kulturní činnosti, a tak již v r. 1913 hrají první divadlo, pořádají hudební večírek apod. Úzce spolupracují s odborem Národní jednoty.

 

První světová válka (1914-1918)

 

Zdárný vývoj hospodářský a kulturní byl přerušen v r. 1914 vypuknutím prvé světové války. Nejtíživěji na obec válka dolehla tím, že převážná část mužů ve věku od 18 do 50 let  byla odvedena do války na fronty. Celkem se z Radslavic válečných bojů zúčastnilo 158 mužů. Z nich zraněno (někteří dvakrát) bylo 28, na zranění zemřelo 19 osob, nezvěstní koncem války zůstali 2 muži. Zajato bylo v Rusku 35 mužů, v Itálii 6 a ve Francii 1.

Odchodem mužů nejvíce utrpělo selské hospodářství. Na práci zůstaly jen ženy, odrostlejší děti a  starci. V důsledku nedostatku potravin (který se postupně s délkou války zvyšuje) stát rekvíruje (tj. nucený odprodej zemědělských produktů státu). Rekvizice ze začátku jsou mírné, ale s prodlužující se válkou jsou čím dál bezohlednější. Postupně se zavádějí lístky na všechny možné životní potřeby. Ke všem útrapám přispěl navíc neúrodný rok 1917: dlouhotrvající zima, nepříznivá doba jarní setby, nedostatek pracovních sil, dlouhotrvající sucho, to vše způsobilo nedostatečnou sklizeň a následnou bídu a hlad.

V září 1918 se rozšiřuje u nás do té doby neznámá epidemická chřipka zvaná španělská, která se nevyhnula ani Radslavicím. To je již v době, kdy se všeobecně očekává konec války a kdy sílí národní uvědomění národa. Za ducha blížícího se osvobození v Radslavicích lze považovat rozhodnutí obecního výboru z 26.10.1918 jmenovat poslance Františka Staňka a spisovatele Aloise Jiráska čestnými občany obce Radslavic